ECLI:CZ:US:2012:2.US.1519.11.1
sp. zn. II. ÚS 1519/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Lenkou Královou, advokátkou se sídlem Poděbradská 4, Písková Lhota, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 41/2009-37 ze dne 23. 9. 2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 428/2009-60 ze dne 25. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4352/2010-101 ze dne 31. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal žalobou na ochranu osobnosti proti žalovanému V. G. (dále jen "vedlejší účastník") zaslání doporučeného omluvného dopisu a náhrady nemajetkové újmy v částce 2.000.000,- Kč s tvrzením, že vedlejší účastník v rámci trestního řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor sp. zn. 9 T 22/2003 vedeného proti stěžovateli nevypovídal pravdivě a svou výpovědí podpořil rovněž nepravdivou výpověď své dcery, bývalé manželky stěžovatele, v důsledku čehož byl stěžovatel uznán vinným v tomto řízení a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin vraždy. Vedlejší účastník v trestním řízení podle stěžovatele projevil zájem na dosažení odsouzení a skandalizaci jeho osoby před veřejností (části výpovědi se objevily v Deníku Bohemia a deníku Blesk) s cílem zasáhnout stěžovatele na jeho právech osobnostní povahy. Vedlejší účastník vedle toho údajně aktivně napomáhal své dceři při zcizování movitých věcí stěžovatele, který se již nacházel ve výkonu trestu a nemohl se tak bránit proti zmíněným zásahům do jeho práv.
Ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 C 41/2009-37 ze dne 23. 9. 2009, jímž žalobu v obou uplatněných nárocích (písemná omluva i finanční satisfakce) zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech soudem ustanoveného zástupce stěžovatele. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vedlejší účastník vypovídal v trestním řízení jako svědek, čímž se nedopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, jestliže původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení (exces) z plnění této povinnosti. Takové vybočení soud prvního stupně ve věci neshledal s poukazem, že proti vedlejšímu účastníkovi nebylo v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí vedeno žádné řízení, např. stíhání pro křivou výpověď, ani nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník podával, např. tisku, informace způsobilé zasáhnout do cti a důstojnosti stěžovatele. Pokud šlo o výroky přednesené vedlejším účastníkem před státními institucemi, byly tyto hodnoceny státními orgány v souvislosti s výkonem jejich činnosti, tzn. ve vztahu k jiným provedeným důkazům. K tíži vedlejšího účastníka nebylo možno podle soudu klást ani způsob, jakým média informovala veřejnost o skutečnostech, které vyšly najevo v průběhu veřejného jednání trestního soudu.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Co 428/2009-60 ze dne 25. 5. 2010 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze toliko doplnil, že o vybočení z plnění zákonné povinnosti by se jednalo tehdy, kdyby vedlejší účastník i přes řádné poučení jako svědka učinil takovou výpověď či jiný úkon, který by s předmětem výslechu vůbec nesouvisel, což však zjištěno nebylo.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 4352/2010-101 ze dne 31. 3. 2011 odmítl jako nepřípustné. K otázce namítané stěžovatelem, zda svědek může způsobit neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, Nejvyšší soud odkázal na své stanovisko publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 54/2010. Vzhledem k tomu, že odvolací soud názory v něm vyjádřené vzal plně v úvahu, byl jeho závěr o nezpůsobilosti zásahu do osobnostních práv stěžovatele podle Nejvyššího soudu správný.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti namítal porušení svých ústavně zaručených práv, jmenovitě práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, práva být přítomen a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny, dále porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace zakotvené v čl. 37 odst. 3 a čl. 3 odst. 1 Listiny, k nimž mělo dojít v důsledku jednotlivých pochybení obecných soudů. Stěžovatel podotkl, že v průběhu předchozího řízení nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, pročež mu obecné soudy současně vytkly neunesení důkazního břemene stran nepravdivosti výpovědi vedlejšího účastníka v trestním řízení. V návaznosti na to dodal, že chtěl svá práva, tj. zejména vyjádřit se k prováděným důkazům či k důležitosti navrhovaných důkazů, uplatňovat osobně, uvedené mu ovšem obecné soudy i přes výslovné písemné žádosti neumožnily, neboť nezajistily jeho eskortu z věznice, kde se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, k jednání. Svoji osobní účast při ústních jednáních přitom stěžovatel považoval za stěžejní, i s ohledem na charakter sporu, jehož výsledek by mohl mít vliv na jeho svobodu. Postupem obecných soudů se proto stěžovatel cítil být poškozen a diskriminován ve vztahu k protistraně, vyjádřil dokonce přesvědčení, že jeho neúčast při ústních jednáních měla vliv na konečná rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Tyto stěžovatel označil za nesprávná.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, zkoumá nejen formální náležitosti ústavní stížnosti, ale i podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ze sdělení stěžovatele a z připojeného spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel se po podání ústavní stížnosti domáhal ochrany svých práv uplatněním žaloby pro zmatečnost podané proti rozsudkům krajského soudu a Vrchního soudu v Praze s argumentací co do podstaty shodnou jako v předložené ústavní stížnosti, tj. založenou na přesvědčení, že jemu nepříznivý výsledek řízení je důsledkem právě soudem nezajištěné účasti stěžovatele (absencí nařízené eskorty z věznice) na ústních jednáních, a že tato okolnost založila relevantní vadu řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Ústavní stížnost je tak ke standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná Ústavním soudem.
V posuzované věci procesní předpoklad dovolující ústavní přezkum předmětné argumentace zjevně naplněn nebyl, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v dané části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou, když nebylo shledáno naplnění podmínek podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Nutno podotknout, že tento postup stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost lze napadnout v zákonem stanovené lhůtě samostatnou ústavní stížností.
Po zvážení zbývajících argumentů obsažených ve stížnostním návrhu, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost (v rozsahu jak byla shledána přípustnou) je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Proto i posouzení otázky, zda došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, je zásadně věcí obecných soudů, a pokud jejich rozhodnutím nejsou dotčena ústavně zaručená práva a svobody, Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry jakkoli přehodnocovat.
V ústavní stížnosti sice stěžovatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv, jeho argumentace je ale ve své podstatě spíše kritikou procesu dokazování a hodnocení důkazů před obecnými soudy, jež má za cíl zvrátit rozhodnutí soudů ve svůj prospěch. Ústavní soud tak staví do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do úvah soudu o tom, jaké důkazy je třeba v řízení provést, ani přehodnocovat provedené důkazy a činit odlišné skutkové závěry s výjimkou případů, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v projednávané věci ovšem nezjistil.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů, klíčových především pro posouzení otázky, zda vedlejší účastník vystupující jako svědek v trestním řízení nevybočil z mezí svých práv a povinností, přičemž své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil. Odvolací soud pak dospěl na základě důkazů provedených soudem prvního stupně ke shodným skutkovým závěrům i ke shodnému právnímu hodnocení jako soud nalézací.
Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, není způsobilá sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování tyto elementární požadavky spravedlnosti respektovaly a za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ve vztahu k namítanému neprovedení některých důkazů Ústavní soud uvádí, že se nejednalo o protiústavní opomenutí důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1954/09, N 251/55 SbNU 435). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Konkrétně krajský soud se s důkazními návrhy stěžovatele, které zahrnovaly provedení kompletního spisového materiálu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor sp. zn. 9 T 22/2003 a Okresního soudu v Táboře sp. zn. 9 C 129/2006 o vypořádání SJM, náležitě vypořádal, a to při jednání konaném dne 23. 9. 2009 (č. l. 34 spisu krajského soudu sp. zn. 11 C 41/2009). Skutečnost, že jim pro nadbytečnost nebylo vyhověno, porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje.
Jelikož tedy napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost ve shora vymezené části jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu