ECLI:CZ:US:2013:3.US.1504.13.1
sp. zn. III. ÚS 1504/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Hany Pavlů, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská 539/12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. dubna 2011 č. j. 16 C 4/2009-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2011 č. j. 15 Co 386/2011-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2013 č. j. 30 Cdo 2259/2012-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 5. 2013, doplněnou podáním ze dne 24. 5. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 až 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 407 930 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti tomu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2007 č. j. 2 To 260/2007-353 uznána vinnou trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku, že tento rozsudek byl následně jako nezákonný zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 a že v důsledku nezákonného rozhodnutí jí byla způsobena značná újma, již stěžovatelka v ústavní stížnosti specifikuje (ve stručnosti řečeno) tak, že nemohla nastoupit do zaměstnání a že jí bylo poškozeno její zdraví v důsledku těžké deprese. Dále stěžovatelka uvádí, že obvodní soud shledal - z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. relevantní - existenci nezákonného rozhodnutí, nikoliv však nemajetkové újmy, a to s odůvodněním, že po zrušení odsuzujícího rozsudku byla znovu uznána vinnou ze spáchání stejného trestného činu. To však dle stěžovatelky neznamená, že by (jí) v mezidobí nemohla vzniknout tvrzená újma. Městský soud jako soud odvolací pak měl založit své rozhodnutí na jiném posouzení právní otázky existence nezákonného rozhodnutí než soud prvního stupně, a pokud shledal právní názor soudu prvního stupně správným, spatřuje v tom stěžovatelka logický rozpor. Samotný právní názor odvolacího soudu pak stěžovatelka považuje za nesprávný, neboť pojem "nezákonné rozhodnutí" definuje v rozporu s §8 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., resp. zužujícím, ústavně diskonformním způsobem, přičemž argumentuje, že každé pravomocné rozhodnutí má své konkrétní a nezaměnitelné faktické účinky v konkrétním čase a že již s ohledem na čas jako výchozí proměnnou nemůže jít u různých rozhodnutí, vydaných v jiném čase, o stejné následky způsobilé vyvolat vznik tvrzené újmy. Ve vztahu k "dovolacímu" rozhodnutí stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud měl její věc meritorně posoudit a v intencích jejích původních (tedy nikoliv soudy dezinterpretovaných) žalobních tvrzení zkoumat, zda mohlo odsuzující nezákonné rozhodnutí ze dne 5. 9. 2007 způsobit v její majetkové a nemajetkové sféře nějakou újmu, jestliže toto neučinily již předtím soudy nižších stupňů, jak bylo jejich povinností. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka označuje aplikaci judikatury Nejvyšším soudem (konkrétně usnesení ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 593/2003) v dané věci za mechanickou, jeho interpretaci ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. pak za formalistickou, fakticky vylučující odpovědnost státu.
Dále stěžovatelka upozorňuje, že obvodní soud požádala o odročení jednání, neboť se ve stejný den měla účastnit jednání jiného, na němž měla rovněž právní zájem, resp. které pro ni mělo značný význam, uvedený soud jí však nevyhověl a v její nepřítomnosti rozhodl, aniž jí tak poskytl prostor doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy k jejich prokázání. Městský soud se k této otázce vyjádřil v tom smyslu, že daný důvod nepovažuje za důležitý, avšak s tímto názorem stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas a dovolává se judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1819/97) s tím, že i když nežádala o odročení z důvodu nemoci, jde o stejně zásadní důvod, a pokud nebylo její žádosti vyhověno, byla jí odňata možnost jednat před soudem. Konečně stěžovatelka namítá, že ač požadovala, aby jí byl k hájení jejích práv v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím ustanoven zástupce z důvodu její špatné finanční situace, nebylo jí vyhověno. Tímto postupem mělo dojít k porušení jejího práva na právní pomoc, což má být zřejmé vzhledem k výše popsané situaci, kdy bylo jednáno a rozhodnuto bez její účasti, ačkoliv na tomto jednání mohla prostřednictvím právního zástupce svá tvrzení doplnit a podložit je dalšími důkazy. Navíc, i když je sama vysokoškolsky vzdělaná, nelze po ní požadovat, aby kvalifikovaně hájila svá práva před soudem a dostatečně odborně odůvodňovala svá podání.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jde-li o první část ústavní stížnosti, stěžovatelka zde vyslovuje nesouhlas s právním názorem (zejm.) Nejvyššího soudu, jde-li o výklad ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., konkrétně pak pojmu "nezákonné rozhodnutí", dle kterého za ně nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Nejvyšší soud sám ovšem vyloučil absolutní platnost tohoto názoru, neboť uznal, že objektivně jediným předpokladem nezákonnosti rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, na straně druhé však poukázal rovněž na to, že z hlediska odpovědnosti státu je podstatné, jaký byl výsledek dalšího řízení; obsahuje-li následně vydané rozhodnutí výrok totožný s výrokem předchozího (zrušeného) rozhodnutí, resp. má pro účastníka stejné následky, je třeba zkoumat, zda původně vydané rozhodnutí mohlo samostatně způsobit v nemajetkové sféře nějakou újmu. Současně Nejvyšší soud odkázal na odbornou literaturu - Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 97, obsahující - dle názoru Ústavního soudu - přiléhavou analýzu dané problematiky; ve výše uvedených souvislostech se zde konstatuje, že je třeba posuzovat charakter újmy z toho hlediska, zda právě nezákonnost původního rozhodnutí vedla k tvrzené újmě, přičemž pro ilustraci se zde uvádí případ odnětí věci na základě později zrušeného rozhodnutí, jež však bylo nahrazeno rozhodnutím stejným, kdy hodnota takové věci nemůže představovat škodu, která by vznikla v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale může jí být třeba ušlý zisk za období, kdy účastník řízení nemohl věc po určité období užívat k výdělečné činnosti. Mezi danou argumentací Nejvyššího soudu a stěžovatelky Ústavní soud žádný podstatný rozdíl nespatřuje. Klíčovou pro posouzení dané věci je pak otázka vztahu mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, již sama stěžovatelka vymezila jako újmu imateriální, tedy jako zásah do osobnostní integrity (srov. i §11 občanského zákoníku). Nejvyšší soud se danou otázkou zabýval, nicméně nepřisvědčil tomu, že by tento vztah mohl být dán. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice argumentuje časovým hlediskem, ovšem ani Ústavnímu soudu se nejeví, že by za výše uvedených okolností (tedy z hlediska imateriální újmy) měl tento faktor (tedy kdy stěžovatelka utrpěla ztrátu na občanské cti a dobré pověsti sice oprávněně, avšak "předčasně") hrát nějakou významnou roli. Možno dodat, že stěžovatelka se v soudním řízení domáhala rovněž náhrady hmotné újmy (škody), žádné námitky proti příslušným závěrům obecných soudů, jež ani v tomto ohledu stěžovatelce nepřisvědčily, však nevznáší.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí postupem soudu prvního stupně byla odňata možnost jednat před soudem, a polemizuje se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jím vydaném rozsudku, kde byl tento postup akceptován. "Důležitost" důvodu, pro který účastník žádá o odročení, posuzuje soud se zřetelem ke všem okolnostem případu, přičemž v dané věci Ústavní soud neshledal, že by dané posouzení vybočilo z mezí ústavnosti. Jestliže stěžovatelka požádala o odročení pouhý den před konáním jednání, jež bylo nařízeno s velkým časovým předstihem, s odůvodněním, že má ve stejný den jednání jiné, jedná se z její strany o zjevně liknavý přístup; pokud (snad) jiný soud nařídil jednání "ze dne na den", mohla se proti takovému postupu bránit právě v daném řízení. Brojí-li pak stěžovatelka proti tomu, že jí obecné soudy neustanovily pro dané řízení zástupce z řad advokátů, tato problematika byla řešena ve stěžovatelkou citovaných usneseních obvodního a městského soudu, které stěžovatelka mohla v zákonné lhůtě napadnout samostatnou ústavní stížností hned, a nečinit tak až ex post, tedy poté, co již celé soudní řízení proběhlo. K tomu možno dodat, že stěžovatelka byla v dovolacím řízení (povinně) zastoupena advokátkou, a tudíž mohla kvalifikovaně právně argumentovat, stejně tak tomu je i v tomto řízení; z ústavní stížnosti však zřetelně neplyne, jaké skutkové či právní argumenty stěžovatelka mohla uplatnit, avšak kvůli nedostatku právního zastoupení toho nebyla schopna. Dlužno k tomu dodat, že si Nejvyšší soud povšiml, že stěžovatelčina argumentace (míněna ohledně vzniku imateriální újmy) je spíše tvrzením o vzniku majetkové škody, čemuž tak zčásti je i podle názoru Ústavního soudu. Ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatelka je - i přes své tvrzení o nedostatečné odborné kvalifikaci - zjevně schopna rozlišovat mezi majetkovou škodou a nemateriální újmou, může být jen k její tíži, že tvrdila (a nárok odvozovala od) porušení svých osobnostních práv.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu