ECLI:CZ:US:2013:3.US.1531.13.1
sp. zn. III. ÚS 1531/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fuchse, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. legií 1719/5 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013 č. j. 22 Cdo 2761/2011-295, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2011 č. j. 8 Co 107/2011-269 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. prosince 2010 č. j. 12 C 406/2007-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem ze dne 6. 5. 2013, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2012, se Petr Fuchs (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení, v němž žalobci Anna Trytková a Ing. Otmar Trytko požadovali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se chůze a jízdy motorovými vozidly přes pozemky v jejich vlastnictví.
2. Dne 20. 12. 2010 Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "nalézací soud") žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zdržet se chůze a jízdy motorovými vozidly přes pozemky v obci a k. ú. Vrchy ve výroku blíže specifikované (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Dospěl k závěru, že předmětné pozemky se nestaly veřejnou cestou - účelovou komunikací, žalobci ani jejich právní předchůdci nikdy neudělili souhlas s obecným užíváním svých pozemků, a nebyla splněna zásadní podmínka existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, neboť žalovaný (a také vlastníci ostatních nemovitostí v dané lokalitě) má zajištěn přístup ke svým nemovitostem z obecní komunikace. Nalézací soud takto rozhodl poté, co jeho dřívější zamítavý rozsudek ze dne 27. 3. 2009 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") dne 4. 12. 2009 zrušil pro nepřezkoumatelnost založenou na nepřípustném tzv. souhrnném skutkovém zjištění (aniž by nalézací soud zavázal právním názorem).
3. Dne 12. 4. 2011 odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2010 potvrdil jako věcně správný a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dne 8. 3. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2011 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Přípustnost dovolání žalovaný opřel o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle nějž je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud poukázal na (výše uvedené) důvody zrušení rozsudku nalézacího soudu ze dne 27. 3. 2009 odvolacím soudem, z nichž dovodil, že ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci nezakládá; přípustnost dovolání neshledal ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť žalovaný v dovolání neformuloval žádnou právní otázku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V části II ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl správný, byl projevem přepjatého formalismu, čímž bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. V části III ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci samé obecnými soudy, zejména otázky povahy komunikace "od nepaměti" vedené přes pozemky žalobců, a tvrdil, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ke svým nemovitostem nemá žádný příjezd.
6. Ve zbývajících bodech své argumentace (IV a V) stěžovatel shrnul skutkový stav věci a polemizoval s poukazem obecných soudů na nález ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9), v němž dle jeho přesvědčení Ústavní soud posuzoval odlišný skutkový stav, než o jaký se jednalo v jeho případě.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden následujícími úvahami.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu
8. Podstatou této části ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu, a to tím, že dovolací soud "nesprávně" jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek přípustnosti jeho dovolání dovolacím soudem stanovených v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), zejména jeho závěrem, že nalézací soud, jehož rozhodnutí ze dne 20. 12. 2010 potvrdil soud odvolací, své rozhodnutí vydal, aniž by byl vázán právním názorem odvolacího soudu plynoucím z jeho předcházejícího zrušovacího rozhodnutí.
9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ingerence do těchto závěrů nejvyšší soudní instance v rámci této oblasti výkonu soudní moci se zásadně vymyká pravomoci Ústavního soudu. Ten jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil, když závěry dovolacího soudu ohledně vymezení pojmů účelové komunikace, popř. veřejné cesty mají oporu jak v právní úpravě, tak v ustálené judikatuře.
K tvrzenému porušení základního práva na ochranu vlastnictví
10. Podstatou této části ústavní stížnosti bylo tvrzení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že mu bylo znemožněno užívat nemovitosti žalobců k přístupu ke svým nemovitostem.
11. Ústavní soud připomíná, že jakýkoliv (ať ústavní či protiústavní) zásah do základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. do základního práva na pokojné užívání majetku zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), předpokládá existenci "majetku". Tím ve smyslu citovaných článků Listiny a Úmluvy může být buď "existující majetek", nebo za určitých podmínek i ocenitelná hodnota, včetně např. pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., dostupné na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Lze akceptovat, že takovou hodnotou může být i právo užívat majetek třetích osob plynoucí např. ze smlouvy či ze zákona.
12. V řízení před obecnými soudy však bylo zjištěno, že stěžovatel neměl jakékoliv právo užívat majetek žalobců. Samotné jeho očekávání, že v řízení o uložení povinnosti zdržet se chůze a jízdy motorovými vozidly přes pozemky ve vlastnictví žalobců bude úspěšný, proto nelze subsumovat pod pojem "majetek", jak byl výše naznačen. Z toho plyne, že stěžovatel nemohl oprávněně tvrdit, že byl vlastníkem majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví žalobců měl legitimní naději, že bude uznáno jeho právo tyto nemovitosti užívat za účelem vstupu ke svým nemovitostem. Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že tvrzení stěžovatele o znemožnění přístupu ke svým nemovitostem v daném území nemá oporu ve skutečnostech zjištěných obecnými soudy.
13. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu