ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2761.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2761/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci ve věci žalobců: 1) A. T. , 2) Ing. O. T. , oběma bytem v O. – P., L. 48, zastoupených Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalovanému P. F. , bytem v O. – M. O., V. 19, zastoupenému Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 1719/5, o stanovení povinnosti zdržet se jízdy a chůze přes pozemek, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 406/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2011, č. j. 8 Co 107/2011-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 265,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Petra Kausty.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2009, č. j. 12 C 406/2007-233, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zdržet se chůze a jízdy motorovými vozidly přes pozemky parc. č. 617/15 a parc. č. 65/3, v katastrálním území a obci V. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výrocích II. - III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. dubna 2011, č. j. 8 Co 107/2011-269, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. spočívající v tom, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. dubna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Žalovaný přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle nějž je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Uvedené ustanovení však přípustnost dovolání v dané věci nezakládá.
Právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2002). Postupem po procesní stránce se pak rozumí i případy, kdy rozsudek soudu prvního má být přezkoumatelný s náležitostmi podle §157 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud svým usnesením ze dne 4. prosince 2009, č. j. 8 Co 541/2009-108, sice zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. března 2009, č. j. 12 C 406/2007-75, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a potud tedy soud prvního stupně rozhodl ve svém prvním rozhodnutí odlišně, žádným právním názorem však odvolací soud soud prvního stupně nezavázal. Důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla výhradně jeho nepřezkoumatelnost, založená na nepřípustném tzv. souhrnném skutkovém zjištění.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání by podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bylo přípustné jen v případě, kdyby jím dovolatel zpochybnil zrovna právní názor odvolacího soudu, v jehož důsledku soud prvního stupně rozhodl jinak než v předchozím rozsudku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2076/2010, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz ). O takový případ však v souzené věci nejde.
V rovině právní pouze nad rámec důvodu vedoucího ke zrušení rozhodnutí odvolací soud podotkl, že na povahu účelové komunikace nelze usuzovat v dané věci z „osvědčení vydaného dne 9. 8. 2006 Obecním úřadem“, jímž by byl soud jakožto rozhodnutím správního orgánu vázán ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., neboť pozemek se stává účelovou komunikací, pokud splňuje kritéria uvedená v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Bez ohledu na to, že tento poukaz odvolací soudu nebyl důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že uvedený závěr dovolatel v dovolání nezpochybňuje, ale podle dovolací argumentace s ním naopak vyjadřuje souhlas, neboť v dovolání dospívá k závěru, že znaky obsažené v §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. v dané věci splněny byly.
Přípustnost dovolání tak může být v dané věci posuzování výhradně v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí nalézacích soudů je založena na závěru, že na pozemcích žalobců se nenachází tzv. účelová komunikace, která by žalovaného opravňovala k jejímu užívání. S tím závěr pak dovolatel polemizuje, neboť má za to, že na pozemcích žalobců se účelová komunikace nachází.
Uvedená námitka není důvodná, neboť rozhodnutí nalézacích soudů je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podmínkami vzniku účelové komunikace se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , kde uvedl : „Pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace, d) účelová komunikace (§2 odst. 1 a 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Místní komunikace jsou vymezeny v §6, účelové komunikace v §7 zákona o pozemních komunikacích. O zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení (§3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).
Účelovou komunikací je pozemní komunikace, která splňuje znaky, uvedené v §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle první věty tohoto ustanovení platí: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“.
Již starší judikatura uznávala, že pozemek, který je v soukromém vlastnictví, „lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným, nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému ukojení nutné komunikační potřeby“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 1932, sp. zn. 10729/32, ASPI). Podle Ústavního soudu je „podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům“ (nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Protože nutnou podmínkou existence účelové komunikace je uspokojení nutné komunikační potřeby, trvá právo užívat takovou komunikaci na cizím pozemku bez souhlasu jejího vlastníka pod podmínkou, že to vyžaduje nutná komunikační potřeba. Jakmile tato potřeba zanikne, zanikne i právo obecného užívání účelové komunikace.“
Pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným projevem, nebo konkludentním činem vlastníka byl k obecnému užívání určen a dále především z toho, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. Účelová komunikace je v soukromém vlastnictví a vlastník nemůže svévolně regulovat (s výjimkou uvedenou §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) její užívání nebo ji zrušit. Zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník pozemku, a vlastník pozemku neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s existencí této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §126 odst. 1 obč. zák. Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit její obecnému užívání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1433/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1388 nebo rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou s těmito východisky v souladu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založily svá rozhodnutí o tom, že pozemky žalobců nepředstavují účelovou komunikaci jednak na skutkovém závěru, že žalobci ani jejich právní předchůdci neudělili souhlas s obecným užíváním jejich pozemků, tj. pozemky neurčili k obecnému užívání a jednak, že nikdy nebyla splněna podmínka existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, neboť žalovaný (a také vlastníci ostatních nemovitostí v dané lokalitě) má přístup ke svým nemovitostem po obecní komunikaci parc. č. 1352/1.
Dovolatel s těmito závěry nalézacích soudů v dovolání polemizuje, výhradně však v rovině skutkových výhrad, neboť podle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že souhlas s obecným užíváním pozemků žalobci, resp. jejich právní předchůdci udělili a bylo prokázáno také to, že přes pozemek parc. č. 1352/1 není přístup dán.
Výslovně pak ve vztahu k těmto námitkám uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž nesprávné právní posouzení věci je založeno právě nesprávnými skutkovými zjištěními. Dovolacímu soudu je zřejmé, že uplatnění uvedeného dovolacího důvodu odráží přesvědčení dovolatele o přípustnosti dovolání založené ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže však dovolání podle uvedeného ustanovení přípustné není a lze uvažovat o přípustnosti dovolání pouze v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je vyloučeno.
V rovině právní pak dovolatel neformuluje v dovolání žádnou právní otázku; zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu proto není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Odměna za zastupování je vyčíslena podle §2 odst. 1 ve spojení s §8 vyhlášky a činí 2 925,- Kč (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 a po zvýšení o 30 % podle §19a uvedené vyhlášky), přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (vyjádření žalobců k dovolání žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 525,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 740,25 Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobců tak činí 4 265,25 Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 265,25 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu