ECLI:CZ:US:2013:3.US.1777.13.1
sp. zn. III. ÚS 1777/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013 sp. zn. 33 Cdo 3144/2011-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podáním ze dne 29. května 2013, označeným jako ústavní stížnost, stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. K ústavní stížnosti není přiloženo napadené rozhodnutí. Z veřejně dostupného zdroje na www.nsoud.cz Ústavní soud zjistil, že podle obecných soudů ve věci, která byla předmětem řízení, nebylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá, žádá-li, aby bylo rozhodnuto tak, že "soud má za prokázané, že žalovaná nevypracovala právní rozbor věci, nýbrž vyjádření "protiúčastníka" řízení o ústavní stížnosti, její neochota zastupovat navrhovatele neměla právní důvod, neboť zjevná bezdůvodnost bránění práva není totéž, co nepochopení a přehlížení vylíčené podstaty právní věci advokátem čímž došlo k (nečitelné slovo) práva přiznaného ČAK, proto toto právo nezaniklo".
2. Ačkoliv stěžovatel byl již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje. Stěžovatel nebyl při podání ústavní stížnosti právně zastoupen a v záhlaví svého podání uvedl, že advokát ani nebude určen. Stěžovatel tedy jako v množství jiných podání nedostál zejména požadavku povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Z vnitřní evidence Ústavního soudu se podává, že stěžovatel od roku 2007 mu adresoval více než 150 podání, ve vztahu ke kterým byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (viz např. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11, I. ÚS 783/12, I. ÚS 2783/12, II. ÚS 3748/12).
3. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech stěžovatele opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení není nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
4. Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, zejména pak v případě stěžovatele, který se na Ústavní soud obrátil již téměř čtyřmi sty podáními. Za dané situace, kdy již tato dvouměsíční lhůta marně uplynula, nelze považovat za účelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s více jak dvěma sty obdobných usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu