ECLI:CZ:US:2013:3.US.1934.11.1
sp. zn. III. ÚS 1934/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2013 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tomka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydanému Policií ČR - Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Brno dne 28. 5. 2007 sp. zn. ČTS: OKFK-3/7-2007 a ČTS: OKFK-18/7-2007 a proti Protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. ČTS: OKFK-3/7-2007 a ČTS: OKFK-18/7-2007, spojené s návrhem, aby Ústavní soud vyslovil, že důkazy zajištěné při prohlídce byly získány v rozporu s ústavním pořádkem a že Krajskému soudu v Brně se zakazuje použít listinné důkazy, zajištěné při prohlídce, v řízení vedeném pod sp. zn. 52 T 8/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 7. 2011, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaný se souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, Policií ČR - Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Brno dne 28. 5. 2007 sp. zn. ČTS: OKFK-3/7-2007 a ČTS: OKFK-18/7-2007 a Protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. ČTS: OKFK-3/7-2007 a ČTS: OKFK-18/7-2007 byly získány v rozporu s ústavním pořádkem. Zároveň navrhoval, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně použít listinné důkazy, zajištěné při prohlídce, v řízení vedeném proti stěžovateli pod sp. zn. 52 T 8/2010.
Stěžovatel se domnívá, že postupem policejního orgánu, tj. vydáním uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, provedením této prohlídky a zajištěním listin nalezených při prohlídce, které by mohly být proti němu použity v soudním řízení jako důkazy, bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených ústavními předpisy; konkrétně měla být porušena jeho práva dle čl. 7, čl. 10, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že dotyčný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydal nikoliv soud, nýbrž policejní orgán se souhlasem státního zástupce. Stěžovatel si je vědom toho, že takový procesní postup připouštělo ustanovení §83a trestního řádu ve znění platném v době provádění prohlídky, avšak namítá, že tato právní úprava byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. června 2010 shledána jako protiústavní a část ustanovení §83a odst. 1 byla zrušena s účinností od 8. 7. 2010 (viz č. 219/2010 Sb.).
Je si také vědom toho, že Stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 bylo vysloveno, že účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 lze uplatnit pouze do budoucna, nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů), v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 tr. řádu, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán; Stanovisko proto vyslovilo, že v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel však se Stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 nesouhlasí a vyslovuje názor, že protiústavní byla i prohlídka uskutečněná v jeho trestní věci v roce 2007, a proto listiny opatřené při této prohlídce nemohou být jako důkazy připuštěny. Na podporu svého názoru se stěžovatel dovolává odlišných stanovisek soudců Stanislava Balíka, Jiřího Nykodýma a zejména soudkyně Elišky Wagnerové ke stanovisku Pl. ÚS-st. 31/10.
II.
Ústavní stížnost je nepřípustná a to z několika důvodů.
Především je třeba konstatovat, že proti stejné prohlídce jiných prostor a pozemků brojil stěžovatel již dřívější ústavní stížností, projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1682/07. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. října 2007 byla tato stížnost zčásti odmítnuta jako nepřípustná, protože byla podána osobou neoprávněnou - prohlídka totiž byla provedena v obci Oslavany v prostorách užívaných obchodními společnostmi G&C Pacific, a. s., BGC Developers, a. s. a společností INASAK, s. r. o. a dalšími podnájemci, nikoli stěžovatelem jako fyzickou osobou.
Jestliže stěžovatel koncipuje nynější ústavní stížnost jako stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci, pak je třeba připomenout, že podle ustanovení §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je třeba takovou stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Jak se podává ze spisového materiálu, příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán policejním orgánem dne 28. 5. 2007, prohlídka byla provedena dne 5. 6. 2007. Jestliže nynější ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 30. 6. 2011, je prima facie zřejmé, že ústavní stížnost je opožděná.
Nelze akceptovat stěžovatelovu představu, že údajně protiústavní zásah v době podání ústavní stížnosti stále ještě trval a že tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti ještě nezačala běžet. Taková představa je nesprávná. Samotná skutečnost, že orgány činné v trestním řízení mají ve své dispozici předměty (listiny) zajištěné při prohlídce jiných prostor a že je (možná) hodlají použít jako důkazy v probíhajícím trestním řízení, nemůže být posuzován jako trvající protiústavní zásah, vyvolávající nepřetržité stavení lhůty k podání ústavní stížnosti. Již s ohledem na princip právní jistoty a na zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("Právo přeje bdělým, nechť každý si střeží svá práva") je třeba trvat na požadavku, aby ten, kdo se cítí být poškozován údajným protiprávním zásahem, dbal o vznesení svých námitek co nejdříve; právě k tomu slouží zákonné lhůty k uplatnění opravných prostředků a jiných nápravných postupů.
Podaný návrh směřuje proti úkonům, které byly vykonány v rámci přípravného řízení v trestní věci stěžovatele. Trestní řízení je ve své podstatě zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, ze kterých teprve vzejde meritorní rozhodnutí. Je nepochybné, že v takovémto procesu lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého trestního řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, především v řízení před obecnými soudy.
Z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je tedy na místě dovodit, že ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v neukončeném trestním řízení bude přicházet v úvahu pouze výjimečně. Ústavnímu soudu přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla zabývat teprve po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva podle trestního řádu. Zde postupuje Ústavní soud restriktivně při vědomí, že intenzita jeho zásahu musí odpovídat intenzitě namítané protiústavnosti. Z postavení a úlohy Ústavního soudu také plyne (čl. 83 Ústavy ČR), že nemůže provádět materiální hodnocení a přezkoumávat důvodnost napadených opatření vydaných v trestním řízení, může pouze kontrolovat, zda tato konkrétní opatření jsou v souladu se základními právy. Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu by mohl Ústavní soud výjimečně dovodit, že konkrétní ústavní stížnost je důvodná, přičemž je vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace svého zásahu.
Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je tedy také okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Stěžovatel má stále možnost, v rámci probíhajícího trestního řízení, chránit si svá práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti, chápané jako prostředek ultima ratio, lze dovodit, že posouzení procesněprávních náležitostí prohlídky jiných prostor a pozemků a posouzení důkazní využitelnosti důkazů, zajištěných při prohlídce, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Pouze v případě, že eventuální protiústavní zásah by nešel odčinit jinak, Ústavní soud by se cítil povolán přezkoumávat takový úkon již v průběhu neskončeného trestního řízení. Tak tomu však v projednávané věci není. Stěžovatel měl v době podání ústavní stížnosti otevřeny široké možnosti uplatnit své námitky v probíhajícím řízení před obecnými soudy, které v té době žádné meritorní rozhodnutí ještě nevydaly. Ústavní stížnost je tedy předčasná a tudíž nepřípustná.
Obiter dictum Ústavní soud dodává, že nemůže akceptovat stěžovatelovy námitky proti Stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, ohledně intertemporálních účinků derogačního nálezu Pl. ÚS 3/09; Ústavní soud setrvává i nadále na právním názoru, vysloveném v tomto Stanovisku.
V návaznosti na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stěžovatelův návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj