ECLI:CZ:US:2013:3.US.195.12.1
sp. zn. III. ÚS 195/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Josefa Kapína a B) Libuše Kapínové, oba zastoupeni JUDr. Evou Marvanovou, advokátkou AK se sídlem Vodičkova 710/31, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. srpna 2009 č. j. 11 C 167/2005-226 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 19 Co 85/2010-262, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a a) Harise Alijagiče a b) Lucie Alijagičové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. ledna 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 20. ledna 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. srpna 2009 č. j. 11 C 167/2005-226, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 19 Co 85/2010-262, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatelé dále Ústavní soud požádali "o posouzení jejich osobních a majetkových poměrů, které odůvodňují postup ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů" (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastníci") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhali po žalovaných (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") zaplacení uvedené částky z titulu odpovědnosti za vady nemovitostí - domu a pozemků v k. ú. Naděje, v obci Cvikov, v okrese Česká Lípa, které nabyli kupní smlouvou ze dne 6. prosince 2004. Požadovali uvedenou částku jako slevu z kupní ceny, a to u pozemků ve výši 150.000,- Kč proto, že jejich faktická poloha, jak následně zjistili, neodpovídá stavu vyznačeném v katastrální mapě. Ve vztahu k domu požadovali slevu ve výši 800.000,- Kč proto, že při rekonstrukci domu bylo zjištěno, že dům je napaden kolonií tesaříků, plísní a dřevomorkou, což mělo za následek takové znehodnocení domu, že bylo třeba provést jeho demolici.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl původně rozsudkem ze dne 28. května 2007 č. j. 11 C 167/2005-110, jímž vyhověl žalobě co do částky 800.000,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu ohledně částky 150.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaných byl tento rozsudek Městským soudem v Praze (jeho usnesením ze dne 29. ledna 2008 č. j. 19 Co 401/2007-144) v rozsahu vyhovujícího výroku zrušen a vrácen v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. srpna 2009 č. j. 11 C 167/2005-226 byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 800.000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále byla uvedeným rozsudkem zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II). Dále soud rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky pod body III - V).
Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobci i žalovaní odvoláním. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 19 Co 85/2010 - 262 byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok pod bodem I) potvrzen a v zamítavém výroku (výrok pod bodem II) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. září 2011 č. j. 33 Cdo 3292/2010-291 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé obecným soudům vytýkají zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatelé především namítají nevěrohodnost a účelovost znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem Zdeňkem Starým, dále namítají, že jako důkaz nebyla hodnocena výpověď PhDr. Václava Růžičky, zaměstnance CHKO Lužické hory. Stěžovatelé dále namítají, že soud měl vzít v úvahu obsah projektové dokumentace, kterou žalobci předkládali příslušnému stavebnímu úřadu v Cvikově a dále stěžovatelé poukazují na účelovost a nevěrohodnost výpovědi svědka Marka. Stěžovatelé dále obecným soudům vytýkají nesprávné vyhodnocení výpovědí svědků Jelínka, Schejbala a Pitrové. Z uvedeného stěžovatelé dovozují, že žalobci svá tvrzení řádně nedoložili a neprokázali oprávněnost svého nároku a jeho výši. Žalobci podle stěžovatelů sami zavinili, že důkaz o výši nároku nemohl být řádně proveden, neboť stavba byla odstraněna dříve, než ji mohl znalec ocenit.
Současně stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nejenže nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., ale současně nepřipustily stěžovateli navržené důkazy - tj. výslech dalších svědků, kteří by mohli objasnit skutečnosti ohledně nutnosti odstranit původní stavbu, o době jejího odstranění, případně skutečnosti ohledně stavebně technického stavu této budovy, zejména za situace, kdy navržený svědek Jelínek byl účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby žalobců, bezprostřední soused, který mohl tvrzení stěžovatelů podpořit.
Z uvedeného je podle stěžovatelů zcela zřejmé, že nalézací soudy se řádně nevypořádaly s obranou stěžovatelů. O nezájmu nalézacích soudů o zjištění skutečného stavu věci a o obranu stěžovatelů v předmětném řízení svědčí i skutečnost, že odvolací soud se vůbec nezabýval jejich námitkou uplatněnou v odvolání, že o žalobě v rozsahu, ve kterém se žalobci proti stěžovatelům domáhali zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2007, a přesto odvoláním napadeným rozsudkem bylo znovu rozhodováno i o této částce.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají nesprávné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V souzené věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě zjistil skutkový stav věci, který posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud uvedl, že neměl důvod odchýlit se od závěrů, které na základě v řízení provedených důkazů učinil soud prvního stupně, a neshledal přitom ani potřebu dalšího doplnění dokazování. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobců, že zamítavý výrok pod bodem II je nadbytečný a jako takový přesahuje uplatněný nárok žalobců. Soud prvního stupně totiž zřejmě přehlédl, že žaloba byla v rozsahu částky 150.000,- Kč ohledně údajných vad pozemků, zamítnuta již původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2007 č. j. 11 C 167/2005-110. Proti tomuto výroku nebylo podáno odvolání žádným z účastníků, a proto rozsudek v této části nabyl samostatně právní moci podle §206 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud z uvedeného důvodu napadený zamítavý výrok jako nadbytečný bez dalšího zrušil. Pokud jde o námitky žalovaných, odvolací soud poukázal na to, že již v původním řízení dospěl k závěru, že vady domu, spočívající v napadení dřevěných částí domu dřevokazným hmyzem, byly jednoznačně prokázány. Zpochybnil jen způsob určení slevy; tyto pochybnosti ohledně ceny domu a výše slevy byly v následujícím řízení doplněním původního znaleckého posudku odstraněny.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů, které se posléze staly obsahem ústavní stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud rovněž objasnil, proč neprovedl výslech svědků (Jelínka, Schejbala a Pitrovou), které žalovaní navrhli. Pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění Městského soudu v Praze odkazuje.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Pokud se stěžovatelé v ústavní stížnosti domáhali toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelů, aby jim byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu