ECLI:CZ:US:2013:3.US.2150.10.1
sp. zn. III. ÚS 2150/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní společnosti L U P E M I, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Turnovského 263, 100 00, IČO: 61065242, zastoupené Mgr. Janem Šefrankou, M.A., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 31, Pasáž Broadway, budova A, 110 00, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3899/2009-467 ze dne 31. března 2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 182/2007-415 ze dne 26. listopadu 2008 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 182/2007-430 ze dne 23. února 2009, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a JUDr. Jaroslavy Šafránkové, správkyně konkursní podstaty úpadce: Jiří Kabourek - Potraviny, s místem podnikání v Praze 3, Jičínská 13, 130 00, IČO: 12583618, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud poté, co obdržel návrh došlý ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval stěžovatelku k odstranění jeho vad. Poté, co návrh splnil i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], posoudil ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecné soudy nepřipustily provedení důkazů, v jejichž důsledku by byl zjištěn jiný skutkový stav, což by se posléze odrazilo i v pro ni příznivém soudním rozhodnutí. Ohledně posouzení dovolání pak namítla, že Nejvyšší soud nepřihlédl k námitkám, které byly sepsány advokátem poté, co byla vyzvána k odstranění vad podání spočívající v absenci právního zastoupení advokátem. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
3. Ústavní soud shledal, že se rozhodné skutečnosti podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila.
4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka uzavřela dne 21. srpna 1997 kupní smlouvu s Jiřím Kabourkem - Potraviny, IČO: 125 83 618, s místem podnikání Praha 3 - Žižkov Jičínská 1614/13, PSČ 130 00 (dále jen "Jiří Kabourek"). Na základě této kupní smlouvy bylo na stěžovatelku převedeno vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 2227 vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha, část obce Strašnice, katastrální území Strašnice. Uvedené nemovitosti se nacházely na adrese Praha 10. Kupní cena za uvedené nemovitosti činila 5,2 mil. Kč. Dne 20. 10. 1998 byl na majetek Jiřího Kabourka prohlášen konkurs. Tyto nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky byly zahrnuty do konkursní podstaty. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 52 K 92/97-905 ze dne 13. 9. 2000 byla stěžovatelka vyzvána k podání žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění, (dále jen "ZKV"). Důvodem k této výzvě bylo to, že stěžovatelka k tomuto majetku zahrnutému do majetkové podstaty uplatnila právo a argumentovala tím, že tyto věci neměly být zahrnuty do soupisu. Stěžovatelka podala vylučovací žalobu Městskému soudu v Praze, ve kterém se domáhala vyloučení výše uvedených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Cm 15/2001-251 ze dne 22. 3. 2006 rozhodl, že shora uvedená kupní smlouva ze dne 21. srpna 1997 je neúčinným právním úkonem vůči věřitelům ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV. Důvodem pro toto rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo to, že prodej byl uskutečněn v průběhu posledních šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu za podmínek nápadně nevýhodných. Městský soud v Praze zdůraznil jednak příliš nízkou kupní cenu a potom nepřiměřenou dobou splatnosti kupní ceny. Ta měla být zaplacena nejpozději 31. 10. 2007. Přitom ze strany kupujícího by v tomto období nemělo dojít k jakémukoliv recipročnímu plnění. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze se stěžovatelka odvolala k Vrchnímu soudu v Praze, který ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 13 Cmo 182/2007-415 ze dne 26. 11. 2008, ve znění usnesení č. j. 13 Cmo 182/2007-430 ze dne 23. 2. 2009. Rozsudkem odvolacího soudu byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, kterým uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla v celém rozsahu. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku bylo přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nešlo], tedy pro situaci, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředložila.
III.
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelčiným návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Námitkou stěžovatelky, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy - zejména příslušným konkursním spisem a znaleckým posudkem, který by určil, zda kupní cena sjednaná v kupní smlouvě ze dne 21. srpna 2007 "odpovídala v té době skutečnosti" a že v řízení "nebylo postaveno na jisto, zda byly předmětné nemovitosti řádně a v souladu se zákonem zapsány do konkursní podstaty", se obecné soudy již zabývaly - viz pasáž rozhodnutí odvolacího soudu, který nepovažoval za důvodnou námitku zpochybňující nastolení účinků prohlášení konkursu na majetek úpadce z důvodu chybějícího dokladu o vyvěšení a sejmutí usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce konkursního soudu, neboť i přes tuto skutečnost nastaly účinky prohlášení konkursu nejpozději právní mocí daného usnesení. Jestliže odvolací soud odmítl provedení důkazu konkursním spisem a rovněž vypracování dalšího znaleckého posudku ohledně tržní ceny předmětných nemovitostí v době jejich prodeje, pak se s tímto postupem Ústavní soud ztotožňuje.
10. Ústavní soud respektuje přístup Nejvyššího soudu k adekvátnímu výkladu občanského soudního řádu, že uplatnění dovolacího důvodu a všechny námitky musejí být uplatněny ve stanovené lhůtě, a nestane-li se tak, pak nelze zákonné ustanovení obcházet dodatečnými podáními, byť by byly (posléze) učiněny advokátem. Tento přístup je stabilní, judikovaný a byl předvídatelný i v době, kdy stěžovatelka řízení před dovolacím soudem zahajovala. Ani v tomto směru tedy Ústavní soud žádného pochybení neshledal.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že podle pravomocného usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 8711/2009-B-490 ze dne 23. 9. 2011 byl zrušen konkurs na majetek stěžovatelky, neboť zcela nepostačoval pro uspokojení věřitelů; toto rozhodnutí se stalo podkladem pro její výmaz z obchodního rejstříku.
IV.
12. Protože se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by obecné soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud sám jiné porušení ústavního pořádku neshledal, nezbylo než aby bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu