ECLI:CZ:US:2013:3.US.2219.10.1
sp. zn. III. ÚS 2219/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Weisse, zastoupeného Mgr. Alešem Dvorským, advokátem se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, ze dne 25. května 2010 č. j. 32348/2009-603 a proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast, se sídlem Šumavská 33, Brno, ze dne 26. září 2004 č. j. 161427/2004-6371, za účasti předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu a Českého telekomunikačního úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 19. 3. 2009 mu bylo doručeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2005 č. j. 69 Nc 2511/2005-4, kterým byla nařízena exekuce na jeho majetek k uspokojení pohledávky oprávněného - společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s. (nyní Telefónica O2 Czech Republic, a. s.) ve výši 148 477,60 Kč s příslušenstvím. Exekučním titulem bylo vykonatelné rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast (dále též "ČTÚ" nebo "správní orgán prvního stupně") ze dne 26. září 2004 č. j. 161427/2004-6371. Doručením tohoto usnesení Městského soudu v Brně se stěžovatel podle svého tvrzení dozvěděl o návrhu na zahájení správního řízení podaném oprávněnou společností ČESKÝ TELECOM, a. s. a o rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast ze dne 26. září 2004 č. j. 161427/2004-6371, neboť návrh na zahájení řízení ani správní rozhodnutí nebyly stěžovateli "řádně do vlastních rukou doručeny".
Nahlédnutím do spisu vedeného Českým telekomunikačním úřadem stěžovatel prý zjistil, že mu v tomto řízení jako osobě neznámého pobytu byla ustanovena opatrovnice z řad pracovníků Českého telekomunikačního úřadu, která převzala i napadené rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 9. 2004.
Předmětné rozhodnutí správního orgánu napadl stěžovatel rozkladem podaným k řediteli Rady Českého telekomunikačního úřadu, neboť byl přesvědčen, že k podání tohoto opravného prostředku proti předmětnému rozhodnutí má zachovanou lhůtu. Zamítavé rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu obdržel stěžovatel dne 31. 5. 2010. Od tohoto data stěžovatel odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti.
Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu stěžovatel vytýká, že zamítavé rozhodnutí odporuje principu právního státu, není předvídatelné, neboť o jeho opravném prostředku ve skutkově obdobné věci týchž účastníků řízení rozhodl předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu v roce 2005 opačně, když tehdy napadené správní rozhodnutí zrušil.
Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast ze dne 26. září 2004 č. j. 161427/2004-6371 je podle názoru stěžovatele neústavní, neboť v řízení nebyly pro ustanovení opatrovníka splněny podmínky; vyrozumění o zahájení řízení spolu s výzvou bylo stěžovateli doručováno na adresu Ž., kde se stěžovatel v této době nezdržoval. Proto se zásilka vrátila odesílateli zpět. Později bylo stěžovateli neúčinně doručováno na adresu B., ulice P. Správnímu orgánu stěžovatel vytýká, že jeho šetření o místě jeho pobytu bylo nedostatečné, což v konečném důsledku vedlo k porušení jeho procesních práv. Ustanovená opatrovnice z řad pracovníků správního orgánu nemohla řádným způsobem hájit jeho procesní práva, přičemž i samotná opatrovnice, jako pracovnice správního orgánu, se dostala výkonem této funkce do střetu zájmů.
Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 9. 2004 č. j. 1617427/2004-6371 ve spojení s rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 25. 5. 2010 č. j. 32348/2009-603.
II.
Z listinných příloh se zjišťuje:
Na návrh obchodní společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s. ze dne 28. 5. 2004 zahájil Český telekomunikační úřad, odbor pro jihomoravskou oblast, jako správní orgán prvního stupně, řízení o uložení povinnosti Petru Weissovi uhradit dlužné částky za poskytnuté telekomunikační služby u dvou účastnických telefonních stanic a přípojek euroISDN v celkové výši 148 477,60 Kč a příslušné úroky z prodlení za zúčtovací období od 17. 3. 2003 do 16. 10. 2003.
Oznámení o zahájení řízení bylo účastníkům zasláno dopisem ze dne 31. 5. 2004 s výzvou k vyjádření se k návrhu. Výše uvedená listovní zásilka byla doručována dlužníku navrhovatele na adresu uvedenou v návrhu. Po jejím vrácení s poznámkou dodací pošty, že adresát se odstěhoval bez udání adresy, byla tato zásilka doručována znovu, na adresu zjištěnou z informačního systému evidence obyvatel, vrátila se však zpět se stejným údajem dodací pošty. Správní orgán proto stěžovateli ustanovil opatrovníka.
Návrhu navrhovatele správní orgán vyhověl rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast ze dne 26. 9. 2004 č. j. 161427/2004-6371, které nabylo právní moci dnem 27. 10. 2004 a stalo se vykonatelným dne 12. 11. 2004.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který odůvodnil tvrzením, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 26. 9. 2004 mu nebylo nikdy doručeno, proto považuje správní řízení za dosud pravomocně neskončené a je proto oprávněn podat proti němu rozklad. O rozkladu rozhodl předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu tak, že jej podle §60 zákona č. 71/1967 Sb., jako opožděný zamítl.
Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu konstatoval, že v době zahájení řízení před správním orgánem prvního stupně i v době jeho ukončení se stěžovatel zdržoval na adrese B., ulice K, přičemž na této adrese měl stěžovatel trvalý pobyt hlášen až od 22. 6. 2005. Správní orgán prvního stupně vedl za účelem zjištění pobytu stěžovatele dostatečné šetření, o místě pobytu stěžovatele na adrese B., ulice K. v rozhodném období se s ohledem ke všem okolnostem správní orgán prvního stupně nemohl dovědět a správně proto stěžovateli pro řízení ustanovil opatrovníka. Opatrovníkovi bylo správní rozhodnutí doručeno dne 27. 10. 2004 a vykonatelným se stalo dne 12. 11. 2004. Jestliže stěžovatel podal rozklad až dne 3. 4. 2009, stalo se tak téměř čtyři a půl roku po doručení předmětného rozhodnutí, učinil tak mimo rámec všech lhůt pro provedení přezkumného řízení, podmínky pro případnou obnovu řízení a podmínky pro vydání nového rozhodnutí (§101 zákona č. 500/2004 Sb.) nebyly v tomto případě shledány.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami a tvrzeními stěžovatele napadajícími rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 25. 6. 2010 a vzhledem k tomu, že se mohl z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti zabývat pouze námitkami o údajném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve považuje za vhodné připomenout, že se obdobnými námitkami, týkajícími se možnosti ustanovit opatrovníka osobám neznámého pobytu ve správním řízení, konkrétně právě v řízeních vedených Českým telekomunikačním úřadem, v mnoha svých nálezech zabýval. Přitom vždy zdůrazňoval, že zákonná ustanovení, upravující možnost ustanovení opatrovníka, nemohou být používána z důvodu urychlení vyřízení věci (sp. zn. IV. ÚS 200/97), ale že funkce opatrovníka má zajistit důsledné hájení zájmů nepřítomného účastníka řízení v takovém rozsahu, v jakém by ji byl schopen zajistit smluvní zástupce (srovnej rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 559/2000). Jen v takovém případě lze zajistit dodržení zásady rovnosti účastníků řízení. Podmínkám spravedlnosti řízení před správním orgánem a výše uvedeným zásadám nelze vyhovět za situace, v níž je účastníkům řízení ustanovován opatrovník z řad zaměstnanců správního orgánu, neboť opatrovníka je třeba hledat, ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného.
V projednávané věci však není procesní situace identická s případy, v nichž Ústavní soud rozhodoval vyhovujícími nálezy.
V nyní projednávané věci se stěžovatel, podle vlastního tvrzení, o rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 9. 2004 dozvěděl poté, co mu bylo dne 19. 3. 2009 doručeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2005 č. j. 69 Nc 2511/2005-4 o nařízení exekuce na jeho majetek pro vymožení pohledávky oprávněného ČESKÉHO TELECOMU, a. s., podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 9. 2004 č. j. 161427/2004-6371. Stěžovatel za této situace ústavní stížnost, kterou by se mohl, ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu, domoci zrušení předmětného vykonatelného rozhodnutí oprávněného Českého telekomunikačního úřadu, nepodal. Předmětné správní rozhodnutí stěžovatel dne 3. 4. 2009 (tedy čtyři a půl roku od doby, kdy se napadené rozhodnutí stalo vykonatelným) napadl návrhem, označeným jako "rozklad podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, proti rozhodnutí ČTÚ ze dne 26. 9. 2004 č. j. 161427/2004-6371".
Tento "rozklad" předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu jako opožděný zamítl, neboť správně dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") již žádné lhůty pro provedení přezkumného řízení, resp. pro obnovu řízení nejsou k dispozici, neboť poslední tříletá lhůta, jejíž počátek se odvíjí ode dne právní moci správního rozhodnutí, již před podáním "rozkladu" stěžovatele dávno uplynula.
Jestliže stěžovatel namítá, že předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodoval nejednotně, neboť ve skutkově obdobné věci týchž účastníků řízení napadené správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil označenému správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu právě zákonnou tříletou lhůtu, v níž bylo možné správní rozhodnutí napadnout rozkladem, resp. obnovou řízení. Dodržení této zákonné tříleté lhůty bylo zásadním důvodem, který vedl v stěžovatelem namítaném případě k vyhovění jeho návrhu.
Taková situace však v projednávané věci nebyla. Stěžovatel podal "rozklad" mimo veškeré lhůty uvedené ve správním řádu, které by umožnily předsedovi Rady ČTÚ v případě, že by uznal námitky stěžovatele jako důvodné, napadené správní rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. V postupu předsedy Rady ČTÚ Ústavní soud žádné procesní pochybení neshledal; důvody, které byly stěžejním hlediskem pro zamítnutí "rozkladu" stěžovatele, jsou podrobně a logicky rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí; stěžejním hlediskem, které vedlo k zamítnutí jeho návrhu, je zmeškání lhůty stěžovatelem.
Dalším napadeným rozhodnutím je rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast ze dne 26. září 2004 č. j. 1614237/2004-6371, které stěžovatel napadl ústavní stížností až poté, co obdržel zamítavé rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 25. 6. 2010, neboť jak sám uvádí, domnívá se, že vyčerpal podáním "rozkladu" před podáním ústavní stížnosti poslední procesní prostředek k ochraně svého práva.
Tento procesní postup stěžovatele byl však nesprávný, jak bylo vyloženo výše. Od doručení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 25. 6. 2010 č. j. 32348/2009-603 odvíjet lhůtu k podání ústavní stížnosti nelze, neboť toto rozhodnutí není (resp. nebylo) ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. Stěžovatel tak tím, že ústavní stížností v zákonné lhůtě nenapadl předmětné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, svoji možnost ke zrušení předmětného rozhodnutí promarnil, neboť ústavní stížnost je tak v této části nutné odmítnout jako opožděnou.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možné ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti či jiných zákonných důvodů odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu