ECLI:CZ:US:2013:3.US.282.13.1
sp. zn. III. ÚS 282/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mileny Urbánkové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2012 č. j. 26 Cdo 2827/2011-70, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. března 2011 č. j. 73 Co 546/2010-42, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. května 2010 č. j. 20 C 338/2009-21, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí z důvodu údajného porušení čl. 4, čl. 6, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelce byla rozsudkem soudu prvního stupně uložena povinnost "vyklidit bytovou jednotku o velikosti kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím, do dvou měsíců od právní moci rozsudku". Odvolací soud k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně v upraveném znění jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím obou obecných soudů a tvrdí, že do bytové jednotky č. X/60 v domě č. X v L., umístěné ve 13. nadzemním podlaží domu o velikosti 2 + 1 (dále jen "předmětný byt"), se přestěhovala spolu se svou plně invalidní dcerou v lednu 2009 z toho důvodu, aby mohla ošetřovat svoji matku, která předmětný byt užívala až do své smrti dne 7. 8. 2009, jako jeho nájemkyně. Statutární město Liberec je vlastníkem předmětného domu. Stěžovatelka má v osobním vlastnictví byt o velikosti 1 + 1 v domě č. Y/16 v L., který s dcerou užívala až do ledna roku 2009.
S rozhodnutím obou obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí také proto, neboť tyto soudy údajně o žalobě rozhodovaly formalisticky; nevzaly totiž v úvahu, že předmětný byt svou velikostí a uspořádáním (větší příslušenství bytu a další pokoj) lépe vyhovuje potřebám její, nyní již zletilé, plně invalidní dcery, která je upoutána na invalidní vozík. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000, v němž Ústavní soud konstatoval, že výkon práva na bydlení se nevztahuje jen na užívání technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení v celé jeho šíři. Protože podle tvrzení stěžovatelky není byt v osobním vlastnictví nyní již schopen uspokojovat potřeby bydlení její a její dcery, měly soudy tuto situaci při svém rozhodování zohlednit a ve vlastnictví tohoto, nyní již nevyhovujícího bytu, neměly spatřovat překážku přechodu nájmu bytu na stěžovatelku ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle názoru stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí obou obecných soudů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 občanského zákoníku. V průběhu řízení před těmito soudy bylo porušeno i její právo na rovnost účastníků řízení, neboť jí soud k hájení jejích práv neustanovil zástupce, ani ji o této možnosti nepoučil, i když údajně u ní byly dány předpoklady pro osvobození od placení soudních poplatků. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí obou obecných soudů za rozporná s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, neboť soudy prý nesprávně vyložily pojem "vlastní byt" a porušily tak v konečném důsledku i její právo na bydlení. Soudům stěžovatelka dále vytýká, že bytovou situaci její dcery posuzovaly s ohledem na okolnosti doby minulé, nikoli již k okolnostem panujícím v době rozhodování soudu prvního stupně, kdy dcera stěžovatelky dospěla, změnila se její váha a vyvstala potřeba využívání invalidního vozíku pro dospělou osobu, nikoli pro dítě. Tím podle jejího názoru byla porušena lidská důstojnost její a její dcery.
Závěrem stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Okresní soud v Liberci stěžovatelce (v procesním postavení žalované) uložil povinnost vyklidit předmětný byt do dvou měsíců od právní moci rozsudku s odůvodněním, že žalobce - Statutární město Liberec je vlastníkem předmětného bytu a stěžovatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť na ni nepřešlo nájemní právo podle §706 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelka nesplňuje jednu ze dvou podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, neboť se svou dcerou má vlastní byt v domě č. Y/16 v L. o velikosti 1 + 1, který má v osobním vlastnictví.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Odvolací soud konstatoval, že bytová potřeba stěžovatelky i její dcery může být objektivně uspokojena v bytové jednotce v jejím vlastnictví. Z tohoto důvodu již obecné soudy nezkoumaly naplnění druhé podmínky - vedení společné domácnosti stěžovatelky s její matkou.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
I když dovolací soud shledal, že stěžovatelkou formulovaná otázka, s níž spojuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá, zabýval se v odůvodnění napadeného usnesení podrobněji výkladem pojmu "vlastní byt" (resp. pojmu "mít vlastní byt"), přičemž uvedl, že "o vlastní byt ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu". Současně zdůraznil, že pro posouzení naplněnosti předpokladů pro přechod nájmu bytu jsou rozhodné okolnosti, které existovaly ke dni úmrtí nájemce bytu, nikoli, jak se domnívá stěžovatelka, od doby úmrtí do doby rozhodování soudu.
III.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným oběma obecnými soudy a s právním závěrem, k němuž dospěly. V obecné rovině platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 o. s. ř.; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné in http://nalus.usoud.cz).
Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti či úplnosti, je třeba podotknout, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, které by současně mělo konkrétní dopad na právní závěry soudu v dané věci. Takové pochybení v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
K právnímu posouzení věci obecnými soudy Ústavní soud zejména odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (srov. nález ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 8/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 37, č. 112, str. 453, usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 452/06 či usnesení ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 834/11, dostupné in http://nalus.usoud.cz), v níž se opakovaně zabýval střetem vlastnického práva s právem na bydlení. Ústavní soud v ní vyslovil názor, že ustanovení §706 odst. 1 věta první obč. zák. omezuje vlastnické právo, které je ústavně zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny tak, že v podstatě omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto poměrně značného omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mimo jiné projevilo tím, že s ním trvale žili před opuštěním společné domácnosti a kteří tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však podle Ústavního soudu nesmí být zneužíváno k jiným účelům, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, nikoli však účel tohoto omezujícího ustanovení. Právě okolnost střetu dvou ústavně zakotvených základních práv - vlastnického práva vlastníka domu a bytu a práva na bydlení - zavazuje soudy zkoumat a prověřovat, jestli osoby, které tvrdí splnění podmínek přechodu nájmu, nezneužívají zákon na újmu práv vlastníka (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 834/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci bylo prokázáno, že stěžovatelka nesplňuje jednu z podmínek přechodu nájmu předmětného bytu, neboť má v osobním vlastnictví byt, který s dcerou užívala až do ledna 2009. Jakkoli stěžovatelka vhodnost užívání tohoto svého bytu v řízení před obecnými soudy zpochybnila se zřetelem ke zdravotnímu postižení své dcery a nutností péče o ni, je nepochybné, že vlastnictví tohoto bytu, který svým charakterem slouží, resp. ke dni úmrtí matky stěžovatelky sloužil k trvalému uspokojování bytové potřeby jeho vlastníka i členů jeho domácnosti, odpovídá pojmu "vlastní byt" či pojmu "mít vlastní byt" tak, jako to má na mysli §706 odst. 1 obč. zák. Právní posouzení projednávané věci obecnými soudy je tedy správné, odpovídající hmotně právnímu předpisu. V usnesení ze dne 4. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 266/02 Ústavní soud k interpretaci ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. konstatoval, že "citované ustanovení stanoví podmínky, za nichž dochází k přechodu nájmu bytu; tato zákonná úprava dopadá na všechny obdobné případy stejně". Ústavně relevantním důvodem odlišné interpretace tohoto hmotně právního ustanovení a eliminace zákonem požadovaných podmínek přechodu práva nájmu bytu není tvrzení, že předmětný byt je pro stěžovatelku a její dceru svým charakterem, rozlohou a uspořádáním vhodnější, než její vlastní byt.
Závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000, na které poukazuje stěžovatelka i v ústavní stížnosti, a jejich aplikovatelností na projednávanou věc, se zabýval již odvolací a dovolací soud v napadených rozhodnutích. Ústavní soud se s nimi ztotožňuje a pro krátkost odůvodnění na tyto závěry odkazuje.
Námitka stěžovatelky, která napadá postup soudu, jímž údajně její dceři byla odňata možnost jednat před soudem a hájit tak svá práva, je zmatečnostním důvodem (§229 odst. 3 o. s. ř.). V souvislosti s ústavní stížností je třeba tuto námitku posoudit jako námitku vznesenou osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.].
Posouzení podmínek pro přiznání (či nepřiznání) osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.) je ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu záležitostí obecných soudů. S touto otázkou je spojena i možnost ustanovit účastníku řízení na jeho žádost, jestliže to vyžaduje ochrana jeho zájmů, zástupce. Za daných okolností nedosahují tyto námitky ústavněprávní dimenze.
Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost se proto odmítá jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu