ECLI:CZ:US:2013:3.US.303.13.1
sp. zn. III. ÚS 303/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 46/14, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2012 č. j. 6 To 534/2012-477 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 10. 2012 č. j. 2 T 102/2009-466, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Bruntále shora uvedeným usnesením rozhodl o stěžovatelově námitce podjatosti tak, že podle §30 odst. 1 a 2 tr. řádu samosoudce Mgr. Vladimír Čermák není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 102/2009, a stížnost, kterou proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Ústavní stížnost, jíž stěžovatel brojí proti výše uvedeným rozhodnutím, odůvodňuje tvrzením, že v jeho věci rozhoduje soudce, u něhož jsou pochybnosti, že pro poměr k jeho osobě nemůže rozhodovat nestranně. Namítá, že dotčený soudce nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, vycházel z mylných údajů a vadného znaleckého posudku, nesprávně jej poučoval, nezákonně rozhodl o jeho právu na obhajobu a porušil právo na spravedlivý proces, když konal hlavní líčení, přestože nebyla dodržena lhůta k přípravě obhajoby.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Patří se předeslat a současně zdůraznit, že řízení Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 2 T 102/2009 bylo (již v době podání námitky podjatosti soudce Mgr. V. Čermáka) pravomocně skončeno a jeho výsledek stěžovatel učinil předmětem přezkumu v řízení o odvolání, dovolání a ústavní stížnosti; v této souvislosti je namístě připomenout rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 2 T 102/2009, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 6 To 64/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 8 Tdo 775/2011 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 54/12 ze dne 14. 3. 2012, jímž byla stěžovatelova ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Praktická relevance stěžovatelova postupu poukazujícího na §30 odst. 1 a 2 tr. řádu byla tudíž očividně nulová; jinak řečeno, k odstranění stěžovateli nepříznivých rozhodnutí reálně vést nemůže.
Byla-li by ponechána stranou tato okolnost, stane se určujícím opakované konstatování Ústavního soudu, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Směrodatné pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve značné míře (resp. i v rozhodném směru) identifikuje se stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to usnesením specifikovaným výše.
Přesto stojí za zaznamenání, že důvody, jež stěžovatel pro vyloučení soudce z projednávání jeho věci předkládá, typicky způsobilými důvody podjatosti nejsou, a to očividně.
Je proto namístě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu