ECLI:CZ:US:2013:3.US.3040.11.1
sp. zn. III. ÚS 3040/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem Chotovická 1788/10, 182 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 61 To 277/2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 31 T 14/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo nebýt odňat svému zákonnému soudci, garantované článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále namítá porušení článku 10 Ústavy ČR a článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Za podstatnou vadu řízení považuje i porušení zásady presumpce neviny, deklarované článkem 40 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 31 T 14/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. 7 To 260/2007 odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dne 12. 4. 2011 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na povolení obnovy řízení.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 31 T 14/2007 byl návrh odsouzeného na obnovu řízení podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovatelem podána stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 61 To 277/2011 dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
III.
Proti posledně uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti konkrétně namítá:
Obecné soudy prý nesprávně posoudily jím uváděné vady, kterými podle jeho názoru trpělo nalézací řízení, jako nezpůsobilé pro povolení obnovy. Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uváděl několik námitek proti původnímu nalézacímu řízení:
* senát nalézacího soudu prý nebyl náležitě obsazen, protože v něm zasedali přísedící-laici; to prý je v rozporu s článkem 94 odst. 1 Ústavy ČR, v němž se praví, že v soudním senátu rozhodují soudci; stěžovatel se domnívá, že tím byl odňat zákonnému soudci, což je v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny;
* v nalézacím řízení prý došlo k porušení zásady presumpce neviny, protože státní zástupce v podané obžalobě použil slovní spojení "čímž spáchal"; na stěžovatele se tak hledělo jako by byl vinen již před vynesením pravomocného odsuzujícího rozsudku;
* v nalézacím řízení soudy odmítly nařídit revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by mohl prokázat stěžovatelovu nepříčetnost;
* stěžovatel prý byl v nalézacím řízení nesprávně posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista, ačkoliv trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, za nějž byl odsouzen, prý nelze posuzovat jako zvlášť závažný trestný čin, neboť není uveden v §62 tr. zákona.
Stěžovatel se domnívá, že jím uplatňované důvody pro povolení obnovy řízení jsou podstatnými vadami řízení, které je nutno napravit obnovou řízení. Taková povinnost nápravy prý vyplývá z ustanovení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, v němž se praví "Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci."
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.
Především je třeba konstatovat, že námitky, uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti, se zcela míjejí se smyslem institutu ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížností napadnout "rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje", což v daném případě, jak ostatně stěžovatel sám uvádí v petitu ústavní stížnosti, jsou zamítavá rozhodnutí o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje, však ve skutečnosti nemíří proti rozhodnutím o nepovolení obnovy, nýbrž proti domnělým vadám nalézacího řízení. Ostatně některé tyto argumenty (výtky proti znaleckému zkoumání, nesouhlas s kvalifikací zvlášť nebezpečného recidivisty) uplatnil stěžovatel již předtím v návrhu na povolení obnovy a nyní v ústavní stížnosti je pouze mechanicky opakuje.
Důvody pro povolení obnovy upravuje ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; základní podmínkou pro povolení obnovy je, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé". Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu.
Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti v tomto řízení tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zákonným postupem projednaly a srozumitelně a přiléhavě objasnily, proč v dané věci neshledaly důvody pro obnovení řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud nemá, co by těmto rozhodnutím obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytknul.
K námitce o odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci lze pouze konstatovat, že zákonného soudce stěžovatele v nalézacím řízení představoval příslušný senát, složený z předsedy senátu a dvou přísedících v souladu s §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Toto zákonné ustanovení o obsazení soudu a účasti laiků v rozhodování soudu je zcela v souladu s Listinou. Rozhodování přísedících je projevem laického prvku v soudním rozhodování; přísedící nemusí mít právnické vzdělání, ani nemusí být nositelem odpovídajícího vysokoškolského titulu. Jestliže pak ve stěžovatelově věci rozhodl senát určený rozvrhem práce (stěžovatel ani netvrdí, že by tomu tak nebylo), nemůže Ústavní soud jeho námitce o odnětí zákonnému soudci přisvědčit (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1676/11, sp. zn. I. ÚS 2990/11, dostupná v databázi NALUS, stejně jako ostatní zde citované judikáty Ústavního soudu).
Nad rámec řečeného lze dodat, že se stěžovatel nepřiléhavě dovolává ustanovení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, pokud z něj dovozuje údajnou povinnost soudu povolit vždy obnovu řízení, jestliže navrhovatel v návrhu na povolení obnovy namítá podstatnou vadu nalézacího řízení. Skutečným smyslem citovaného ustanovení Protokolu č. 7 je toliko zabránit tomu, aby návrh na povolení obnovy nebylo možno zamítat poukazem na zásadu ne bis in idem.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu