ECLI:CZ:US:2013:3.US.3814.11.1
sp. zn. III. ÚS 3814/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 20/477, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 8. 2011 č. j. 3 Tdo 959/2011-22, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011 č. j. 3 To 92/2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2011 č. j. 1 T 189/2010-41, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 12. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, označených v záhlaví tohoto usnesení.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla dotčena jeho ústavně garantovaná práva, zakotvená v článku 8 odst. 1 a 2, v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky.
Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy v trestním řízení, vedeném proti němu jako obviněnému, vadně posoudily naplnění znaků skutkové podstaty inkriminovaného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a uznaly ho vinným, ačkoliv on trestný čin nespáchal. Konkrétní vada má spočívat v tom, že orgány činné v trestním řízení chybně určily právní moc správního rozhodnutí, jímž mu byla za dříve spáchaný dopravní přestupek (řízení vozidla po požití alkoholických nápojů) uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. To prý vedlo obecné soudy k chybnému závěru, že inkriminovaný skutek trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí byl spáchán v době výkonu správní sankce zákazu řízení motorových vozidel, ačkoliv tomu tak nebylo, neboť výkon předchozího zákazu řízení motorových vozidel prý již před dvěma dny skončil.
Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelova názoru v rozporu s názory, vyslovenými v předchozí judikatuře Ústavního soudu (konkrétně poukazuje na judikáty sp. zn. I. ÚS 1836/2010, I. ÚS 554/04, IV. ÚS 690//01, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, Pl. ÚS 33/01) a v odborné právnické literatuře.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a z listin, přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti, se zjišťuje:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 1 T 189/2010 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se (zkráceně řečeno) dopustil tím, že dne 3. 11. 2010 na dálnici D2 v okrese Břeclav řídil osobní automobil Škoda Octavia, i když správním rozhodnutím Magistrátu Hlavního města Prahy ze dne 31. 3. 2010, č. j.: MHMP 292097/2010/Hnm, mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí, v jejímž výkonu se nacházel. Za to byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30denních sazeb (výměra představuje částku 15.000,- Kč); pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 3 To 92/2011 zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného, neboť měl za to, že pouhé projednání věci postačí k nápravě obviněného i ochraně společnosti.
O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10. 8. 2011 č. j. 3 Tdo 959/2011-22 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy. V posuzovaném případě však k takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda vytýkaným postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu, na osobní svobodu, právo na obhajobu a principy spravedlivého procesu, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Ze zásady subsidiarity, která je jedním ze základních principů ústavního soudnictví, vyplývá, že kontrola zákonnosti na úrovni "obyčejného" práva je především záležitostí instančního postupu samotných orgánů činných v trestním řízení. Otázka určení okamžiku nabytí právní moci správního rozhodnutí o uložení správní sankce je závislá na interpretaci příslušných ustanovení správního řádu, týkajících se doručování správních rozhodnutí a běhu lhůt k podání opravných prostředků. Jde tedy nepochybně o interpretaci podústavního práva, jež je záležitostí především správních a soudních orgánů a do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud se příslušné orgány nedopustí extrémních vad; žádné takové vady, dosahující ústavněprávní relevance, nebyly v posuzovaném případu zjištěny. Stěžovateli nebylo upřeno využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. Obecné soudy se veškerými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
Toliko nad rámec řečeného (obiter dictum) lze navíc dodat:
Mnohým pozdějším nejasnostem a komplikacím mohl stěžovatel předejít a vyvarovat se pro něj nepříznivým důsledkům, pokud by v průběhu předchozího správního řízení dbal osvědčené zásady vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro ty, kteří dbají o svá práva) a pokud by i on sám dodržoval stanovená právní pravidla. Ze správního spisu je např. zřejmé, že se stěžovatel bez řádné omluvy nedostavil ke správnímu orgánu k ústnímu jednání dne 2. 2. 2010, ačkoliv byl řádně předvolán. Na řádně mu doručené správní rozhodnutí o spáchání přestupku a o uložení sankce si stěžovatel nenechal vyznačit doložku právní moci, jež by ho jednoznačně informovala o datu nabytí právní moci a umožnila mu uplatnit jeho eventuální námitky proti tomuto datu. Stěžovatel nesplnil ani zákonnou povinnost požádat po výkonu sankce zákazu činnosti o vrácení řidičského oprávnění, jak mu to ukládá ust. §102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů; i při této příležitosti měl možnost zjednat si o případném skončení výkonu uložené sankce naprostou jistotu.
Za těchto okolností nemůže stěžovatel očekávat, že před orgány činnými v trestním řízení uspěje se svou obhajobou, že při páchání trestného činu jednal v právním omylu; tohoto omylu se nepochybně mohl vyvarovat, neboť měl zákonnou povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou, resp. mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží (19 odst. 2 tr. zákoníku).
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbývá, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu