ECLI:CZ:US:2013:3.US.3974.12.1
sp. zn. III. ÚS 3974/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky POMOS CZ, s. r. o., se sídlem Bohumín, Štefánikova 329, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Ostrava, Škroupova 1114/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2012 č. j. 32 Cdo 415/2011-229 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2010 č. j. 51 Co 480/2009-199 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání, když dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Podle názoru stěžovatelky dále obecné soudy všech stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, výsledky dokazování posoudily "formalisticky" a nepřihlédly ke všem skutečnostem a nesprávně interpretovaly ustanovení §15 a 16 obchodního zákoníku.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem; senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, doplnil dokazování a s poukazem na provedené důkazy a na znění §15 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil (pouze upravil výši náhrady nákladů řízení). Neztotožnil se sice se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti uznání předmětného závazku žalovanou (NH - TRANS, SE) podle uznávacího prohlášení ze dne 30. 8. 2002, dospěl však k závěru o důvodnosti námitky promlčení žalobou uplatněné pohledávky. Konstatoval přitom, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 1998, uzavřená mezi postupitelem Ing. Petrem Černínem a žalovanou jako postupníkem, která založila nárok postupitele na zaplacení úplaty za postoupení ve výši 8 627 621 Kč, jež byla předmětem žalobního nároku, je smlouvou občanskoprávní, a proto se promlčení nároků z této smlouvy řídí úpravou obsaženou v ustanovení §101 a násl. občanského zákoníku. Dále pak uvedl, že hlavní ekonomka Ing. Lenka Jaskulová, dříve Kotulová, která za žalovanou uznání podepsala, nebyla jejím statutárním orgánem, a nebyla ani k jeho podpisu zvlášť zmocněna, v důsledku čehož došlo na její straně k překročení zákonného zmocnění podle §15 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž nebyly splněny ani podmínky ve smyslu §15 odst. 2 obchodního zákoníku pro to, aby byla žalovaná daným úkonem vázána. Vzhledem k absenci zákonem požadované písemné formy podle §40 odst. 1 občanského zákoníku jde o absolutně neplatný právní úkon. Pokud se žalovaná dovolala promlčení žalobního nároku, učinila tak oprávněně, a stěžovatelce nelze toto promlčené právo podle §100 odst. 1 věty třetí občanského zákoníku přiznat.
Podstata ústavní stížnosti tkví ve vyjádření nesouhlasu se závěrem krajského soudu, že nedošlo k platnému uznání předmětného závazku, neboť Ing. L. Jaskulová, která za žalovanou v tomto ohledu jednala, k tomu nebyla oprávněna a stěžovatelka o tom věděla, resp. mohla vědět (§15 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku). V této souvislosti tvrdí, že jmenovaná v řadě transakcí za žalovanou jednala a žalovaná toto její jednání akceptovala. Danou otázkou se však krajský soud - jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku - podrobně zabýval a na základě provedených důkazů dospěl k závěru jinému. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a nemůže proto také na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud při ní postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 81, 83 a 90 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 občanského soudního řádu, a proto jestliže obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl., všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). O zásahu Ústavního soudu do tohoto procesu lze uvažovat za situace, kdy by příslušný skutkový (a potažmo právní) závěr obecného soudu bylo možné považovat za "extrémní", ovšem žádná konkrétní vada v úvahách krajského soudu, jež bývá zpravidla způsobena zjevným faktickým omylem nebo evidentní logickou chybou, Ústavním soudem zjištěna nebyla, a ostatně nebyla stěžovatelkou ani namítána.
Brojí-li stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu, v jeho odůvodnění tento soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů nelze otázky předestřené stěžovatelkou v jejím dovolání považovat za zásadně právně významné, a tedy jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje jen tím, že zásadní právní význam rozsudku krajského soudu lze spatřovat v otázce "kumulace splnění podmínek podle ust. §15 odst. 1 a současně §16 obchodního zákoníku". K otázce aplikace posledně uvedeného ustanovení se však Nejvyšší soud rovněž vyjádřil, přičemž z ústavní stížnosti nikterak neplyne, v čemž by nesprávnost, natož pak protiústavnost jeho právního názoru měla spočívat.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu