ECLI:CZ:US:2013:3.US.4188.12.1
sp. zn. III. ÚS 4188/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. Z., právně zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. 2 T 86/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011 sp. zn. 2 To 453/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2012 sp. zn. 4 Tdo 848/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že byl uznán vinným z přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku i přes to, že v celém trestním řízení nebyla žádným způsobem prokázána jeho vina tak, aby byly vyloučeny pochybnosti, že se skutek stal. Stěžovatel byl obecným soudem nespravedlivě odsouzen, aniž by byly splněny zákonné předpoklady.
K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že obecné soudy neprovedly důkaz navržený stěžovatelem výslechem svědkyně (I. K.). Obecné soudy mechanicky konstatovaly, aniž by to bylo čímkoliv podložené, že výslech svědka by byl nadbytečný a uvedená svědkyně nemůže podat konkrétní informace jako očitý svědek. Obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5 trestního řádu, dle kterého jsou povinny shromažďovat důkazy svědčící v neprospěch i ve prospěch obviněného. Stěžovatel byl nespravedlivě odsouzen za spáchání přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku a dle neúplných a nesprávných skutkových zjištění.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud z důvodů porušení základních práv stěžovatele meritorně projednal ústavní stížnost a přezkoumal soulad napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem České republiky. Jelikož má stěžovatel za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo do jeho základních práv, navrhl, aby Ústavní soud uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 2 T 86/2011 uznán vinným přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku.
Tohoto trestného činu se dle výroku o vině napadeného rozsudku dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 25. 2. 2011 v době kolem 17.25 hod, poté co zazvonil na zvonek u vstupních dveří blíže označeného bytu a po jejich otevření, s přítomnou M. S. a jejím přítelem M. T. začal řešit znečištění balkonu bytu nacházejícího se pod předmětným bytem, v důsledku čehož došlo mezi zúčastněnými ke slovní rozepři, křiku, slovním urážkám, a když chtěla M. S. zavřít před ním dveře, došlo k poškození dveří a fyzickému napadení M. T., který mu bránil ve vstupu do bytu, ještě několikrát kopal do vstupních dveří a poté z bytu odešel, přičemž tímto jednáním způsobil škodu 4 547 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 7. 12. 2011 podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl s odůvodněním, že uplatněné námitky nespadají pod uplatněné dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
III.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek bylo spravedlivé. Takové vybočení z ústavních postulátů však v dané věci zjištěno nebylo.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel převážně uplatnil již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním těchto opravných prostředků. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k údajnému procesnímu pochybení nalézacího soudu a dále jeho argumentace spočívá především v polemice s rozsahem provedených důkazů, se způsobem jejich hodnocení, se skutkovými a právními závěry obecných soudů a výší uloženého trestu.
Odvolací soud zákonným způsobem projednal odvolání stěžovatele, které směřovalo jak do výroku o vině tak i trestu a do výroku o náhradě škody. Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu (§2 odst. 5, 6 tr. řádu), zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odvolací soud vyložil shodně jako soud nalézací, proč neuvěřil výpovědi stěžovatele a výpovědi svědkyň jeho bývalé manželky Z. a jeho přítelkyně R. M. Odvolací soud jednoznačně vyhodnotil jako věrohodnou výpověď svědkyně M. S. a svědka M. T., kteří popsali incident, ke kterému došlo dne 25. 2. 2011. Tvrzení stěžovatele, že svědkyně M. S. způsobuje neustálé problémy R. M., není rozhodná pro posouzení jednání stěžovatele dne 25. 2. 2011 v 17.25 hod. Soud může toliko celou záležitost - nevhodné sousedské vztahy - posoudit jako pohnutku jednání stěžovatele, která ho natolik rozčílila, že se rozhodl ji jít osobně vyřídit. Odvolací soud konstatoval, že není pochyb o tom, že stěžovatel byl útočící osobou, aniž by bylo potřebné provádět další dokazování. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na základě logického myšlenkového postupu učinil správné skutkové závěry a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Odvolací soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění je patrné, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti.
V dovolání stěžovatel uplatnil dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nesprávné právní posouzení věci s tím, že rozhodnutí spočívá v neúplných a nesprávných skutkových zjištěních, která spočívají kromě jiného v neprovedení důkazu navrženého stěžovatelem. Tento důkaz výslechem svědkyně I. K. mohl přispět k objasnění věci, neboť závěr soudu je opřen o jednostranná a neprokázaná tvrzení poškozených, jejichž věrohodností se soud nezabýval. V rozporu s právem na spravedlivý proces se soud nezabýval výpovědí ostatních svědků a označil je za účelové. Stěžovatel zpochybnil i výši majetkové újmy, která měla vzniknout na straně poškozených, a zpochybnil, že bylo možné dveře a zamykací systém poškodit jeho násilnickým chováním.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s odůvodněním, že stěžovatel na jedné straně deklaroval zákonný důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají. Nejvyšší soud uvedl, že není pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud shodně jako odvolací soud dospěl ke stejným závěrům, aniž by shledal rozpory mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a skutkovými zjištěními a hmotně právními závěry.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje.
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces zaručený článkem 36 odst. 1 Listiny, článkem 90 Ústavy a článkem 6 Úmluvy. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu