ECLI:CZ:US:2013:3.US.4267.12.1
sp. zn. III. ÚS 4267/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Labe, státní podnik, IČ: 70890005, se sídlem Víta Nejedlého č. p. 951, 500 03 Hradec Králové 3, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem AK se sídlem Jana Masaryka 632, 500 012 Hradec Králové 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2012 č. j. 1 Afs 15/2012-38, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2011 č. j. 31 Af 33/2011 - 40 a č. j. 31 Af 34/2011-40 a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2011 č. j. 321/11-1700-606207 a č. j. 6987/10-1700-606207, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Finančního ředitelství v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. listopadu 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2012 č. j. 1 Afs 15/2012-38, rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2011 č. j. 31 Af 33/2011- 40 a č. j. 31 Af 34/2011-40 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2011 č. j. 321/11-1700-606207 a č. j. 6987/10-1700-606207, a to pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Hradci Králové (dále též "správce daně") rozhodnutími ze dne 24. června 2010 č. j. 175763/10/228980607899 a č. j. 175764/10/228980607899 vyměřil Povodí Labe, státnímu podniku (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") odvody za porušení rozpočtové kázně ve výši 23.542.953,- Kč a 10.089.837,- Kč. K vyměření došlo na základě kontroly použití peněžních prostředků poskytnutých stěžovateli v průběhu let 2005-2007 na projekt "VD Lysá nad Labem, rekonstrukce zdí plavební komory" v rámci Operačního programu Infrastruktura Priorita 1, Opatření 1.4. Porušení rozpočtové kázně ve výši 23.542.953,- Kč zjistil správce daně v případě dotace poskytnuté na projekt z Národního fondu, tj. z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj. Dotace byla poskytnuta na základě rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 14. prosince 2005 č. j. 13/2005-430-OPI/6. Porušení rozpočtové kázně ve výši 10.089.837,- Kč shledal správce daně u prostředků poskytnutých z rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury, na základě smluv uzavřených mezi stěžovatelem a Státním fondem dopravní infrastruktury č. 97/2005 a č. 97/2006.
Rozhodnutí správce daně napadl stěžovatel odvoláními. Finanční ředitelství v Hradci Králové odvolání stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím správce daně rozhodnutími ze dne 17. ledna 2011 č. j. 321/11-1700-606207 a č. j. 6987/10-1700-606207 zamítlo. Uvedená rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel správními žalobami, které Krajský soud v Hradci Králové rozsudky ze dne 14. prosince 2011 č. j. 31 Af 33/2011 - 40 a č. j. 31 Af 34/2011-40 zamítl. Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel kasačními stížnostmi. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. srpna 2012 č. j. 1 Afs 15/2012-38 rozhodl, že věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 15/2012 a sp. zn. 1 Afs 16/2012 se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 15/2012 (výrok pod bodem I). Nejvyšší správní soud dále uvedeným rozsudkem rozhodl, že kasační stížnosti se zamítají (výrok pod bodem II), že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech (výrok pod bodem III) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech (výrok pod bodem IV).
Dalšími platebními výměry správce daně vyměřil stěžovateli penále ve stejné výši jako odvody, tyto platební výměry však nejsou předmětem přezkumu v nynějším řízení. Rozhodnutím Generálního finančního ředitelství ze dne 5. května 2011 č. j. 8484/11-3330 došlo k částečnému prominutí odvodů a penále uložených žalobci za porušení rozpočtové kázně v této věci; stěžovateli tak zůstala povinnost uhradit na odvodech celkovou částku ve výši 1.681.640,- Kč a na penále celkovou částku ve výši 1.908.493,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při výběrovém řízení postupoval zcela v souladu se zákonem, jakož i v souladu s tehdy obecně přijímaným výkladem pojmu transparentnosti, obsaženého v zákoně o zadávání veřejných zakázek. S touto námitkou se podle stěžovatele soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal správně, neboť ji vyložil v jeho neprospěch, přestože o obsahovém výkladu uvedeného pojmu nebylo jasno v rozhodovací praxi soudů až do roku 2010, kdy byla řešena tzv. "karlovarská losovačka". Stěžovatel je toho názoru, že jestliže soud konstatuje, že pojem "zásada transparentnosti" spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů, pak měl vzít nepochybně v úvahu to, že v daném prostoru a čase proběhlé výběrové řízení bylo realizováno v souladu s tehdy obecně přijímanou praxí. Tomuto závěru odpovídají i stanoviska poskytovatele dotačních prostředků a závěry kontrol, které byly v souvislosti s danou investiční akcí realizovány. Pokud soud dále konstatuje, že neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat, neboť jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy, pak měl vzít v úvahu skutečnost, že ke kontrole nedošlo v aktuálním čase, kdy výběrové řízení proběhlo, ale následně přibližně po pěti letech. Stěžovatel je toho názoru, že vývoj názoru na interpretaci uvedeného pojmu soud zcela jednoznačně vyložil v neprospěch stěžovatele, čímž porušil ústavní princip právní jistoty.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že ve všech předchozích řízeních brojil proti tomu, že je sankcionován za něco, co nemohl splnit, neboť podmínky, upravující čerpání dotačních prostředků, byly obsaženy až v rozhodnutích o přidělení dotace a tato rozhodnutí byla vydána až v době, kdy uběhla řada měsíců od realizace výběrového řízení, sepsání smlouvy o dílo a v podstatě i realizace díla samotného. Tvrzení soudu o tom, že navrhovatel nemusel na podmínky obsažené v rozhodnutí o přijetí dotace přistoupit, je podle stěžovatele za daného stavu věci (jaký byl v době vydání rozhodnutí) nesprávné a objektivně nerealizovatelné. Jak mohl navrhovatel odmítnout přijetí dotace, když již stavba byla, a to pod podrobným dohledem jak poskytovatele dotace, tak dalších orgánů, realizována. Podle názoru stěžovatele je námitka retroaktivity rozhodnutí o přidělení dotace zcela namístě. Je-li v rozporu s ústavním pořádkem ČR retroaktivita právních předpisů, pak musí být v rozporu s tímto pořádkem též retroaktivita rozhodnutí státních orgánů. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud vyložil v jeho neprospěch i námitku legitimního očekávání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové, že předmětné zadávací řízení proběhlo způsobem, který se navenek nejeví jako férový a řádný a stěžovatel se tak dopustil porušení zásady transparentnosti, stanovené v ust. §25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v předmětné věci byl postup správce daně plně na místě. Stěžovatel nebyl nucen vracet poskytnuté dotace z důvodu nějakého drobného "formálního" pochybení, ale pro to, že netransparentním způsobem zadal veřejnou zakázku v hodnotě několika desítek miliónů korun. Nejvyšší správní soud shledal banalizaci takového pochybení stěžovatelem za nepřípadnou a zdůraznil, že významnou hodnotou, které je třeba poskytovat patřičnou právní ochranu, je dodržení zásady transparentnosti při nakládání s veřejnými prostředky. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší správní soud rovněž vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které posléze uplatnil v ústavní stížnosti, a to včetně námitky ohledně výkladu "zásady transparentnosti výběrového řízení" a zásady "legitimního očekávání".
Závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu