ECLI:CZ:US:2013:3.US.4313.12.1
sp. zn. III. ÚS 4313/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Jany Vinterové, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. srpna 2012 č. j. 33 Cdo 3597/2010-272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 530/2009-213, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. července 2009 č. j. 9 C 212/2006-164, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Po zevrubné rekapitulaci skutkové stránky projednávané věci, průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a řízení dovolacího, stěžovatelka ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně namítá, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť tento soud svůj právní závěr podrobně neodůvodnil a "nevypořádal se s právním hodnocením stěžovatelky a jejím odkazem na platnou právní úpravu a judikaturu". Odvolacímu soudu vytýká, že se před svým rozhodnutím ve věci samé důkladně neseznámil s obsahem spisu, včetně předcházejících rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho skutková zjištění jsou prý nesprávná, neodpovídají provedeným důkazům a jsou z nich vyvozeny i nesprávné právní závěry. Rozsudek odvolacího soudu prý rovněž neodpovídá požadavkům zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se v napadeném usnesení nevypořádal s žádným z jí uplatněných dovolacích důvodů.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu stěžovatelky, která se jí domáhala nahrazení prohlášení vůle žalované přijmout návrh na uzavření kupní smlouvy ve znění uvedeném pod bodem I. výroku a zaplacení 100 000,- Kč jako smluvní pokuty. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23. 2. 2010 č. j. 29 Co 530/2009-213 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
III.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky, a protože se ve svém přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí mohl zabývat výhradně námitkami o porušení základních práv a svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že postup obecných soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou v zásadě záležitostí právě obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy daný rozhodovací proces je stižen vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami); o jaké vady se jedná, lze zjistit z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve sama podrobně rekapituluje skutkový stav věci, neboť podle jejího názoru není uveden v napadených rozhodnutích obecných soudů správně; tedy přesně a úplně, přičemž sama hodnotí soudy provedené důkazy a vyvozuje z nich i vlastní právní závěry, které se v mnoha ohledech liší od právních závěrů obecných soudů.
Tato polemika stěžovatelky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů však v souladu s judikaturou Ústavního soudu není sama o sobě schopná založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Jakkoli je stěžovatelka přesvědčena o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a svou argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, je důsledkem takového postupu jen Ústavnímu soudu přisouzená role třetí soudní instance, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. Ústavní soud obvykle nezasahuje do autonomie interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru nicméně Ústavní soud v daném případě neshledal. Právní závěry obecnými soudy ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou také, navzdory opačnému tvrzení stěžovatelky, řádně odůvodněna, jinými slovy splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř., z ústavního hlediska jsou tedy plně přijatelná.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že by napadená rozhodnutí obecných soudů postrádala řádná odůvodnění (tj. srozumitelná a vyhotovená v souladu s pravidly logického myšlení). K tomu nutno dodat, že z ústavní stížnosti není patrno, proč příslušné právní závěry obecných soudů nemohou z hlediska věcného, natož pak ústavního obstát, přičemž vyjádření nesouhlasu s nimi - dle konstantní judikatury Ústavního soudu - opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže (viz také výše).
V usnesení ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 2666/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud k otázce tzv. opomenutých důkazů, namítaných stěžovatelkou, vyslovil takto:
" Požadavek Ústavního soudu na explicitní zdůvodnění, spojený s kasací napadených rozhodnutí, by mohl mít význam, pokud by bylo možné obecným soudům vytknout extrémní hodnocení důkazů". K takovémuto závěru, však s ohledem na skutková zjištění, která se opírají o dostatečně zjištěný skutkový stav předmětné věci, jak bylo výše zmíněno, dospět nelze.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou také v tom, že by dovolací soud v odmítavém usnesení nevysvětlil, proč neshledal dovolání stěžovatelky přípustným. K této námitce lze odkázat na odůvodnění předmětného usnesení dovolacího soudu.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu