ECLI:CZ:US:2013:3.US.516.13.1
sp. zn. III. ÚS 516/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 č. j. 5 Tdo 857/2012-23, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012 č. j. 7 To 13/2012-328 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011 č. j. 90 T 67/2011-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu uložen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, a podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku též peněžitý trest v konkretizované výměře.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy nastala situace "opomenutých" důkazů, neboť odvolací soud neprovedl některé jím navržené důkazy a v odůvodnění svého usnesení nevyložil, proč tak učinil. Taktéž závěr obecných soudů, které z obsahu jeho generální plné moci dovodily, že je osobou odpovědnou za provádění konkrétních odvodů povinných plateb, má stěžovatel za věcně neudržitelný, a nadto nebyl ani prokázán jeho úmysl nesplnit ve větším rozsahu povinnost odvést za zaměstnance příslušné platby.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Oproti námitce stěžovatele z existence tzv. opomenutých důkazů odvolací soud obhajitelně dovodil, že navržené důkazy jsou v dané věci, se zřetelem k již dosaženým skutkovým závěrům, nadbytečné; důkaznímu návrhu stěžovatele uplatněnému v řízení před soudem prvního stupně (směřujícímu k předložení spisu Krajského soudu v Brně ve věci vedené v insolvenčním řízení pod sp. zn. 40 INS 6066/2010) ostatně soud vyhověl.
Ústavněprávně akceptovatelné jsou též závěry o úmyslu stěžovatele, odvíjející se ze zjištění, že věděl o neplnění příslušných zákonných povinností spočívajících v odvádění povinných plateb za zaměstnance společnosti AZ Fracht, s. r. o., v níž nejméně v inkriminovaném období od 1. 2. 2009 do 30. 11. 2010 působil jako vedoucí zaměstnanec a osoba, která tuto obchodní společnost fakticky řídila a byla odpovědná i za platby pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení.
Rozhodující soudy rovněž přijatelným způsobem dovodily, že pozici stěžovatele ve společnosti AZ Fracht, s. r. o. - formálně zakotvenou generální plnou mocí - je třeba interpretovat se zřetelem ke skutečnosti, že též reálně plnil roli zaměstnavatele či jiného plátce, zatímco Oldřich Lustig zastával funkci jednatele pouze nominálně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že si je vědom účinků, které má rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb. o amnestii ze dne 1. 1. 2013 na akty napadené ústavní stížností. Stěžovatele však k doložení této skutečnosti příslušným rozhodnutím soudu nevyzýval, jelikož vyšel z předpokladu, že stěžovatel na projednání a rozhodnutí o ústavní stížností dotčených soudních aktech setrval, když v tomto směru vůči Ústavnímu soudu neučinil dosud žádný úkon, resp. ústavní stížnost podal až po vyhlášení předmětné amnestie (dne 6. 2. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu