ECLI:CZ:US:2013:3.US.567.11.1
sp. zn. III. ÚS 567/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2010 sp. zn. 37 T 5/2010 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. 3 To 110/2010, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 38 odst. 1, článkem 39 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále mělo dojít k porušení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2010 sp. zn. 37 T 5/2010 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a písm. h) tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 roků s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tohoto trestného činu se dle zjištění obecných soudů dopustil zkráceně řečeno tím, že dne 27. 11. 2009 společně s obžalovaným F. D. napadl pro své pobavení a pod vlivem alkoholu bezdomovce Pavla P. (jedná se o pseudonym) opakovanými kopy nohou obutých do pevné pracovní obuvi a dřevěnou násadou smetáku do oblasti hlavy, obličeje a trupu. Napadení bylo vedeno silou velké intenzity a při vědomí, že mohou zmíněného Pavla P. usmrtit. Dle obecných soudů šlo o útok opakovaný, trvající více než 10 minut, kterým mu způsobili mnohačetná poranění s následkem smrti, bezprostřední příčinou smrti bylo krvácení po tupém poranění hlavy.
Stěžovatel podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který jeho odvolání usnesením ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. 3 To 110/2010 zamítl jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. řádu").
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
II.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel (v trestní věci obžalovaný) namítá, že senát nalézacího soudu nebyl náležitě obsazen. Přísedící u krajského soudu nejsou soudci s vysokoškolským vzděláním a laický prvek, který představují, nezaručuje spravedlnost. Většinový hlas přísedících rozhodující o kvalifikaci skutku odnímá stěžovatele zákonnému soudci, což je podle stěžovatele v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále namítá porušení principu presumpce neviny tím, že obžaloba podaná Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě obsahuje úsloví "tím spáchali". Na stěžovatele se tak hledí jako by byl vinen již před vynesením pravomocného odsuzujícího rozsudku.
Stěžovatel dále zpochybňuje zákonnost opatření soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2009 sp. zn. 0 Nt 7549/2009, jímž mu byla ustanovena obhájkyně z důvodu nutné obhajoby. Podle něj je ustanovení obhájce opatřením soudce v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny, který stanoví, že obhájce ustanoví soud.
Stěžovatel dále zpochybňuje určení hladiny alkoholu znalcem, domnívá se, že vzhledem k nedostatku indicií měl znalec vycházet ze zásady in dubio pro reo. Dle svého názoru se stěžovatel nacházel ve vstřebávací fázi těžkého stupně opilosti, kdy už je zasaženo psychické centrum a odstraněny zábrany. Stěžovatel také nesouhlasí s pojmem "agrese pro agresi" obsaženém v psychologickém znaleckém posudku, tento pojem má charakterizovat prožívání stěžovatele (v trestní věci obžalovaného) před skutkem. V této souvislosti zpochybňuje kvalifikaci skutku, skutek měl být podle stěžovatele posuzován jako trestný čin opilství dle §201a odst. 1 tr. zákona, vzhledem k tomu, že již neovládal své jednání. Podle stěžovatele tak došlo k porušení článku 39 odst. 1 Listiny.
Dále se stěžovatel domnívá, že odmítnutím stěžovatelem navržených výslechů svědků se soudy dopustily porušení článku 6 odst. 3 Úmluvy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
K námitce o odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci lze pouze konstatovat, že zákonného soudce stěžovatele v jeho trestním řízení představoval příslušný senát, složený z předsedy senátu a dvou přísedících v souladu s §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Toto zákonné ustanovení o obsazení soudu a účasti laiků v rozhodování soudu je zcela v souladu s Listinou. Rozhodování přísedících je projevem laického prvku v soudním rozhodování; přísedící nemusí mít právnické vzdělání, ani nemusí být nositelem odpovídajícího vysokoškolského titulu. Jestliže pak ve stěžovatelově věci rozhodl senát určený rozvrhem práce (stěžovatel ani netvrdí, že by tomu tak nebylo), nemůže Ústavní soud jeho námitce o odnětí zákonnému soudci přisvědčit (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1676/11, sp. zn. I. ÚS 2990/11, dostupná v databázi NALUS, stejně jako ostatní zde citované judikáty Ústavního soudu).
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, pokud jde o tvrzení stěžovatele o zaujatosti státní zástupkyně, jež uvedený soud označuje za bezdůvodné a zjevně účelové. Výrok "tím spáchali" použitý v obžalobě odpovídá postavení státní zástupkyně v okamžiku ukončení přípravného řízení jako žalobce zastupujícího stát, jímž vyjadřuje obsah svých závěrů o tom, jaký trestný čin obžaloba v trestním jednání spatřuje. Takový postup je zcela v souladu s ustanovením §177 písm. c) tr. řádu a není v rozporu s ústavně garantovanými právy stěžovatele.
Stejně tak považuje Ústavní soud za neopodstatněné stěžovatelovo tvrzení o nezákonnosti ustanovení obhájkyně postupem dle §39 odst. 1 tr. řádu. Opatření soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2009, jímž byla stěžovateli ustanovena obhájkyně z důvodu nutné obhajoby, bylo plně v souladu se zákonem i s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
K námitce stěžovatele týkající se nesprávné kvalifikace skutku, jíž se stěžovatel domáhá, aby jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin opilství podle §201a tr. zákona, se podrobně vyjádřil již soud odvolací, jehož závěry Ústavní soud nenachází důvod zpochybňovat. Dle obecných soudů je z obsahu dostupných znaleckých posudků zcela zřejmé, že stěžovatel se v kritické době ve stavu nepříčetnosti nenacházel a nelze proto v dané věci aplikovat ustanovení o trestném činu opilství. Ústavní soud nenachází důvod zpochybňovat uvedené znalecké posudky z oboru psychologie a z oboru soudního lékařství. Oba znalci zdůvodnili své posudky, nikterak svými závěry nevybočují ze závěrů zjištěných dalšími důkazy.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že článek 39 Listiny, jehož porušení stěžovatel spatřuje v nesprávné kvalifikaci trestného jednání, stejně jako jemu korespondující článek 7 Úmluvy, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege). Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět, jaké skutky nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. článek 7 Úmluvy, tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty upínající se k obecnému principu právního státu. Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídala požadavkům shora uvedených článků Listiny, resp. Úmluvy, zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona. V projednávaném případě Ústavní soud žádné náznaky takového pochybení nezjistil.
Soudy, zejména soud nalézací, ve svých rozhodnutích zcela v souladu s ústavním vymezením své pravomoci vyhodnotily důkazy a jasně přezkoumatelným způsobem vysvětlily, o která svá zjištění opřely svůj závěr a na základě jakých úvah k němu dospěly.
Ústavní soud neshledal ani porušení zásady spravedlivého procesu odmítnutím stěžovatelem navržených výslechů. Neprovedení navržených výslechů by znamenalo porušení zásad spravedlivého procesu jen za situace, kdy by hodnocení jiných provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu). V této souvislosti se jeví na místě zvlášť zdůraznit, že ze zásady spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, pokud soud své odmítnutí náležitě zdůvodní (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3443/12, případně již rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 61/94).
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu