ECLI:CZ:US:2013:3.US.614.13.1
sp. zn. III. ÚS 614/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Šlesingerové, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupené Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem, AK se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Korunní 957/35, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 8 To 6/2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 43 Nt 41/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 12. 2. 2013 se Hana Šlesingerová, (dále jen "obviněná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů o vazbě bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Obviněná je stíhána pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Dne 30. 11. 2012 státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "státní zástupkyně") podala Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále též jen "vazební soud") návrh na vzetí obviněné do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu.
Dne 30. 11. 2012 soudkyně vazebního soudu obviněnou vzala do vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, započítávané ode dne 28. 11. 2012 od 10:00 hodin.
Dne 9. 1. 2013 Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněné proti usnesení vazebního soudu ze dne 30. 11. 2012 o vzetí do vazby jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že stížnostní soud se nevypořádal se všemi námitkami, které ve své stížnosti ze dne 12. 12. 2012 vznesla, resp. k nim uvedl zcela nesprávné závěry, a své rozhodnutí zatížil vadami takového charakteru, které jej činí rozporným s ústavním pořádkem České republiky.
Stížnostnímu soudu konkrétně vytkla, že stejně jako vazební soud v rozporu s §73c písm. c) tr. řádu neuvedl důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, a že nijak nedoložil hrozbu opakování trestného činu.
Za "flagrantní porušení svých ústavně garantovaných práv" a rozporné s čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393) stěžovatelka považovala závěry stížnostního soudu, týkající se výkladu zásady presumpce neviny, dle nichž se zásada presumpce neviny pro účely posouzení existence vazebních důvodů neuplatňuje. Skutečnost, že proti stěžovatelce je současně vedeno jiné trestní řízení, nemůže být dle jejího přesvědčení důvodem předstižné vazby; v této souvislosti poukázala na nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353).
Stěžovatelka shrnula, že z napadených rozhodnutí prý nelze zjistit naplnění zákonných podmínek pro vazební omezení její svobody. Stížnostní soud nerespektoval "princip zákazu libovůle a nahodilosti při rozhodování" a porušil tak právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny a dále též čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž zasáhl do práva na osobní svobodu a současně porušil princip presumpce neviny (tvrzením existence a trvání vazebních důvodů s odkazem na souběžně probíhající trestní řízení proti ní).
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení stěžovatelky, že vzetím do vazby způsobem rozporným s trestním řádem bylo porušeno základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny, jehož relevantní část zní "Nikdo nesmí být ... zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanovení zákon. .... ". Ústavní soud je toho názoru, že věc by měla být posouzena i z pohledu článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícího základní právo na svobodu a osobní bezpečnost, jež zní:
"Čl. 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání".
Obecné principy zbavení osobní svobody
Ústavní soud připomíná, že každé zbavení svobody musí být zákonné. Slova "způsobem, který stanoví zákon" v čl. 8 odst. 2 Listiny a "v souladu s řízením stanoveným zákonem" v čl. 5 odst. 1 Úmluvy odkazují na zákonnou úpravu (ve vazebních věcech obsaženou především v §67 a násl. tr. řádu) a zakládají závazek postupovat v souladu s jejími hmotnými a procesními ustanoveními, ale také vyžadují, aby všechna opatření zbavující jednotlivce jeho svobody byla slučitelná s účelem uvedených článků Listiny a Úmluvy, kterým je chránit jednotlivce proti svévolnému zbavení svobody orgány veřejné moci [srov. mimo jiné rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 9. 2. 2010 ve věci Asatryan proti Arménii, stížnost č. 24173/06, odst. 40. a násl., dostupný, stejně jako další jeho níže uvedená rozhodnutí, na http://hudoc.echr.coe.int].
Základní právo na osobní svobodu a bezpečnost není absolutní. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných, Úmluvou [v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f)] a zákonem [v §67 písm. a) až c) tr. řádu] taxativně stanovených případech (které nutno vykládat restriktivně) a při dodržení procesních záruk, tj. v souladu s řízením stanoveným trestním řádem a procesními zárukami vyplývajícími z čl. 5 Úmluvy.
Jak bylo výše již poznamenáno, každý zásah do osobní svobody musí mít zákonný podklad hmotněprávní (co do důvodů) i procesní (co do postupu). Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je proto i současným porušením Úmluvy a Listiny. Ústavní soud je oprávněn zákonnost rozhodnutí o vazbě v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují. Hlavní otázkou k posouzení v jednotlivém případě tedy je, zda zbavení svobody bylo "zákonné" a "v souladu s řízením stanoveným zákonem". Omezení či zbavení svobody musí navíc splňovat požadavek proporcionality, tj. musí být striktně nezbytné pro dosažení sledovaného účelu (srov. např. rozsudek Evropského soudu ze dne 18. 3. 2008 ve věci Ladent proti Polsku, stížnost č. 11036/03).
Řízení o omezení osobní svobody vzetím do vazby je třeba posuzovat ve svém celku, tj. včetně rozhodnutí stížnostního soudu; přitom je nutno rozlišovat na jedné straně mezi akty orgánů veřejné moci vydané překročením jejich pravomoci a působnosti, a na straně druhé akty založenými na skutkovém nebo právním omylu soudu rozhodujícího v první instanci, které při absenci svévole nepůsobí nezákonnost příslušného období zbavení svobody ve smyslu Listiny či Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 10. 6. 1996 ve věci Benham proti Spojenému Království, stížnost č. 19380/92, odst. 40 a násl., a tam citovaná rozhodnutí, tj. rozsudek ze dne 18. 12. 1986 ve věci Bozano proti Francii, stížnost č. 9990/82 a rozhodnutí Komise o přijatelnosti ze dne 14. 7. 1977 ve věci Kazycki proti Německu, stížnost č. 7629/76).
Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. §67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.); ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273), ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719) a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85).
Aplikace obecných principů na věc stěžovatelky
Stěžovatelka byla vzata do vazby dne 30. 11. 2012 (se zápočtem vazby ode dne 28. 11. 2012 od 10:00 hodin) rozhodnutím vazebního soudu na návrh státní zástupkyně, jak bylo výše již uvedeno. Z odůvodnění rozhodnutí vazebního soudu je zřejmé, že soudkyně návrh státní zástupkyně přezkoumala, přičemž zjistila, že obviněná je bez řádného zaměstnání, v minulosti byla celkem 6x soudně trestána pro majetkovou trestnou činnost, svoji trestnou činnost ve své výpovědi před soudkyní vazebního soudu v podstatě doznala, v současné době je proti ní Obvodním soudem pro Prahu 1 vedeno další trestní stíhání pro naprosto shodnou trestnou činnost, které se měla dopustit v období od ledna 2010 do února 2011, proto hrozí důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhána, neboť je bez reálného zdroje příjmů.
Vazební soud ze spisu dovodil, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, že tento skutek má všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchala obviněná, a s ohledem na osobu obviněné, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhána, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
O zákonnosti zbavení osobní svobody stěžovatelky bylo dále rozhodováno stížnostním soudem dne 9. 1. 2013. Ten napravil pochybení vazebního soudu, která nepovažoval za podstatné vady, a konstatoval, že k osobě obviněné byly zjištěny takové konkrétní skutečnosti, které u ní nepochybně zakládají obavu z jednání uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu, a které vazební soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně a výstižně popsal. Konkrétní skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněná stíhána, stejně jako konkrétní skutečnosti, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby (§73c tr. řádu), pak stížnostní soud podrobně uvedl na str. 3 až 5 svého rozhodnutí. Stížnostní soud na ustanovení §73c písm. d) tr. řádu ve svém rozhodnutí přímo nepoukázal, nicméně z jeho konstatování na str. 5, že "všechny zjištěné skutečnosti ve vzájemných souvislostech svědčí v daném případě o tom, že u obviněné jsou hlouběji zakořeněny sklony k podvodnému jednání, a proto obava, že trestnou činnost bude opakovat, je plně na místě", implicitně vyplývají i důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.
Dle názoru Ústavního soudu se stížnostní soud na str. 5 svého rozhodnutí dostatečně vyrovnal i s námitkou stěžovatelky ohledně porušení principu presumpce neviny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatelky byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Nedostatky v řízení před vazebním soudem byly napraveny stížnostním soudem. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatelky nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu