ECLI:CZ:US:2013:3.US.700.13.1
sp. zn. III. ÚS 700/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Marko, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 26 Cdo 2538/2012-170, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Městské části Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 22. února 2013 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 18. ledna 2012 č. j. 11 Co 375/2011-151 potvrdil rozsudek ze dne 19. dubna 2011 č. j. 23 C 123/2006-125, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z nájmu blíže specifikovaného bytu v Praze 4, k. ú. Michle. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Pokud jde o první z uvedených výpovědních důvodů, považoval za rozhodné, že v době doručení výpovědi byl stěžovatel nájemcem předmětného bytu a současně spoluvlastníkem nemovitosti č. p. X v J., v níž objektivně mohl uspokojovat (a fakticky i dlouhodobě uspokojoval) bytovou potřebu svou i své rodiny, byť v této nemovitosti dosud nebyla kolaudována bytová jednotka. Za naplněný ale považoval i dovolací důvod podle §711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku, protože stav, kdy žalobce užíval předmětný byt jen občas, trval minimálně od roku 2002, přičemž z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by šlo o stav dočasný a že by stěžovatel v tomto směru činil nějaká opatření. Ten tak v době dání výpovědi využíval na úkor vedlejší účastnice jako pronajímatelky výhod regulovaného nájemného a svoji potřebu bydlení realizoval v nemovitosti, jejímž je spoluvlastníkem.
3. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které považoval za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Zásadní právní význam dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu přitom odůvodňoval skutečností, že tento rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem právní otázky, jež jsou stěžejní pro rozhodnutí samotné. Soud prvního stupně ani odvolací soud totiž nevzaly v potaz, že žalobce neuspokojuje v nemovitosti v J. svou bytovou potřebu, nýbrž v ní pouze přechodně bydlí pro účely svého podnikání. Ve svém volném čase naopak bydlí se svou rodinou jen v bytě, z něhož byl vypovězen, přičemž až budou jeho děti navštěvovat druhý stupeň základní školy, natrvalo se nastěhuje do bytu, z jehož nájmu byl vypovězen. Současně uvedl, že prvoinstanční i odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebylo přihlédnuto ani k jeho výpovědi ani k výpovědi jeho družky, které výše uvedené rozhodné skutečnosti právě obsahovaly. Touto argumentací byly podle názoru stěžovatele uplatněny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012.
4. Usnesením ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 26 Cdo 2538/2012-170 odmítl Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné. Podle jeho názoru stěžovatel brojil dovoláním proti právním závěrům odvolacího soudu ohledně existence výpovědních důvodů prostřednictvím námitek, jež se týkají rozsahu a způsobu užívání nemovitosti v J. a hodnocení důkazů, tedy námitek směřujících proti zjištěnému skutkovému stavu. Z obsahového hlediska tak ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v témže znění.
5. Stěžovatel se s uvedenými závěry neztotožnil a podal proti posledně uvedenému rozhodnutí ústavní stížnost. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, podle něhož spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze zjistit, např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových okolností, na základě jakého skutkového stavu soud přistoupil k aplikaci příslušné právní normy. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ani odvolací soud nevzaly v potaz, že stěžovatel neuspokojuje v nemovitosti v J. svou bytovou potřebu, nýbrž zde pouze přechodně bydlí pro účely svého podnikání, nebyl splněn ani jeden z výpovědních důvodů. Z tohoto důvodů má za to, že rozsudek soudu prvního stupně byl založen na nesprávném právním hodnocení věci. Tím, že Nejvyšší soud nerozhodl o dovolání po stránce věcné, přestože bylo podané ze zákonného důvodu, přípustné a důvodné, bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
II.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud předně konstatuje, že si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 123/2006 a zároveň vyzval účastníka i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti, čehož využil pouze první z nich. Poněvadž Nejvyšší soud ve svém vyjádření pouze odkázal na písemné odůvodnění napadeného usnesení, nepovažoval Ústavní soud za nutné jej zasílat stěžovateli k replice a mohl tak přistoupit k vlastnímu posouzení ústavní stížnosti. Poté, co se seznámil s uplatněnou argumentací, jakož i obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání uplatnil pouze námitky stran skutkových zjištění a hodnocení důkazů, které však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, a které tedy ani nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v témže znění. Stěžovatel má naopak za to, že v něm řádně formuloval otázku zásadního právního významu, pročež mělo být jeho dovolání ze strany dovolacího soudu meritorně projednáno.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že námitka, podle níž dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, interpretoval dovolací důvody restriktivním způsobem, a znemožnil tak dovolateli možnost domoci se soudní ochrany svého práva, neboť se vůbec nezabýval otázkou, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, je obecně způsobilá odůvodnit závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo nález ze dne 11. září 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301)]. V dané věci však o takovýto případ nejde. Dovolací soud byl při posuzování přípustnosti dovolání vázán §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, které a contrario vylučovalo možnost uplatnit v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v témže znění, důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jeho úvahu, že stěžovatelem uplatněné námitky lze podřadit právě pod tento důvod, nelze považovat za svévolnou, nýbrž za mající rozumný základ. Podstata těchto námitek totiž spočívala v tom, že odvolací soud nepřihlédl k některým skutkovým zjištěním, ačkoliv je podle stěžovatele měl vzít v úvahu. Jinými slovy, odvolací soud měl podle nich ve svých závěrech vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
9. Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit názoru stěžovatele o porušení jeho základního práva, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stejně tak rozhodl i o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu §62 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu