ECLI:CZ:US:2013:3.US.73.13.1
sp. zn. III. ÚS 73/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Rextim holding, a. s., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, zastoupené Mgr. Matějem Smolařem, advokátem se sídlem v Praze 3, Biskupcova 1653/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 3867/2010-609, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010 č. j. 14 Cmo 547/2008-552 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008 č. j. 32 Cm 28/2002-461, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh, jímž se právní předchůdkyně stěžovatelky domáhala po České republice - Ministerstvu financí ČR zaplacení 17 645 760 Kč s příslušenstvím a Vrchní soud v Praze tento rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem obecných soudů, podle nichž společnost podle §59 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni vzniku právní předchůdkyně stěžovatelky, tj. k 30. 4. 1992, mohla požadovat po zakladateli rozdíl v penězích pouze tehdy, nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím založení, a rovněž namítá, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a jsou nekonzistentní, nepřesvědčivá, překvapivá a nepřezkoumatelná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Z hledisek ústavněprávního přezkumu nelze ničeho vytknout úvahám obecných soudů ohledně interpretace §59 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, vycházejícím též z ustálené judikatury, kupř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000 sp. zn. 33 Cdo 2657/99 uveřejněného pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Neobstojí ani námitky stěžovatelky, že se její věcí nezabývaly z hledisek, jež lze objektivně pokládat za relevantní; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek (např. co do hodnoty nepeněžitého vkladu, jíž se zavázal právní předchůdce vedlejší účastnice, Fond národního majetku, vložit jakožto jediný zakladatel do právní předchůdkyně stěžovatelky), jestliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Ostatně stěžovatelka vznesla výhrady, jež mají zhusta jen všeobecnou povahu, a vytýká jimi převážně údajnou "nedostatečnost" odůvodnění vydaných rozhodnutí, aniž by samy byly způsobilé přesvědčivě doložit správnost její vlastní právní a skutkové verze.
Co do výhrad směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu postačí uvést, že stěžovatelka soudu sice vytýká nesprávný postup, nekonkretizuje však, v čem měl - v kontextu dovolání přípustného toliko v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - pochybit, a ani Ústavní soud v jeho rozhodnutí takový deficit neshledává.
Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelkou nejsou způsobilé posunout věc její ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny; že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím. Stěžovatelce se tedy zásah do základních práv doložit nepodařilo.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného vyplývá, že tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu