ECLI:CZ:US:2013:4.US.1073.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1073/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Milana Sklenáře, zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem na adrese Beroun, Seydlovo náměstí 30, proti vyřízení stížnosti sdělením Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. března 2013 zn. KDS/908/13, sp. zn. ZN/138/KDS/13 a proti vyrozumění o neakceptování zmocnění Magistrátem města Plzně ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. SZ MMP/211583/12, č. j. MMP/278499/12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. března 2013 a doplněné podáním ze dne 18. dubna 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení napadeného sdělení Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. března 2013 zn. KDS/908/13, sp. zn. ZN/138/KDS/13 a zrušení vyrozumění o neakceptování zmocnění Magistrátem města Plzně ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. SZ MMP/211583/12, č. j. MMP/278499/12, z důvodu tvrzeného porušení základního práva stěžovatele podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Magistrát města Plzně oznámil stěžovateli sdělením ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. SZ MMP/211583/12, č. j. MMP/278499/12, že ve věci řízení proti osobě stěžovatele, které bylo zahájeno dne 11. října 2012 ve smyslu ustanovení §67 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přestupkový zákon"), a v souladu s ustanovením §46 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pokračuje ve správním řízení o přestupku ve věci jednání stěžovatele ze dne 25. srpna 2012, kdy stěžovatel v době okolo 18:25 hodin byl v Plzni na vozovce pozemní komunikace ulice V Bezovce zastaven a kontrolován policejní hlídkou jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Zafira, RZ: 4P9 3356. V průběhu silniční kontroly bylo lustrací zjištěno, že stěžovatel není držitelem řidičských oprávnění pro žádnou ze skupin. Stejným sdělením ze dne 12. prosince 2012 Magistrát města Plzně stěžovatele vyrozuměl o neakceptování zmocnění uděleného stěžovatelem osobě: Mykhail Tkachuk, trvale bytem na Ukrajině z důvodu, že navržený zmocněnec stěžovatele je občanem země, která má ve vztahu k České republice vízovou povinnost, zmocněnec není držitelem platného víza a vydání víza pro vstup na území České republiky je reálné ve lhůtě 3 měsíců.
Stěžovatel dne 14. ledna 2013 podal na Magistrát města Plzně stížnost na postup správního orgánu. Správní orgán posoudil podání v souladu s ustanovením §37 odst. 1 správního řádu podle jeho skutečného obsahu jako stížnost proti postupu správního orgánu ve smyslu ustanovení §175 správního řádu. Magistrát města Plzně stěžovatele vyrozuměl o vyřízení stížnosti přípisem ze dne 28. ledna 2013 č. j. MMP/020494/13 (S 3/2013) s tím, že postup správního orgánu byl přezkoumán, přičemž nebylo zjištěno, že by správní orgán postupoval ve věci stěžovatele jakkoli nestandardně či dokonce nezákonně a stížnost byla vyhodnocena jako nedůvodná. K tomu stěžovateli správní orgán sdělil, že řízení ve věci dosud probíhá a stěžovatel, jako obviněný z přestupku má celou řadu procesních práv, která může v jeho průběhu uplatňovat tak, aby chránil svá práva a oprávněné zájmy.
Následně stěžovatel doručil dne 14. února 2013 žádost Krajskému úřadu Plzeňského kraje, odboru kontroly, dozoru a stížností (dále jen "krajský úřad") o přešetření způsobu vyřízení stížnosti podle ustanovení §175 odst. 7 správního řádu a neakceptaci uděleného zmocnění správním orgánem. Krajský úřad stížnost vyřídil sdělením stěžovateli ze dne 14. března 2013, které je napadeno ústavní stížností s tím, že neakceptace zastoupení nemůže být předmětem stížnosti ve smyslu §175 správního řádu, neboť takovýto postup správního orgánu lze napadat v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků (odvoláním a následně též podnětem k přezkumnému řízení či správní žalobou). Jiné vyřízení stížnosti by znamenalo nepřípustné zasahování krajského úřadu do probíhajícího řízení, řízení o přestupku před správním orgánem prvního stupně nadále probíhá a proto procesní postup nelze prozatím přezkoumávat. K tomu krajský úřad připustil, že co do formálních náležitostí vyrozumění o vyřízení stížnosti je sice částečně nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné, avšak co se týče samotného úředního postupu (tedy neakceptace zmocněnce) by však vyrozumění hlubší hodnocení nemohlo obsahovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vyřízením stížnosti krajským úřadem, jakož i rozhodnutími správních orgánů, které vydání zvolit si svého zmocněnce pro řízení před správním orgánem tomuto vyřízení stížnosti předcházely, bylo porušeno základní právo stěžovatele zvolit si svého zmocněnce pro řízení před správním orgánem podle čl. 37 odst. 2 Listiny (§33 správního řádu). Rozhodnutí správních orgánů, které vyřízení stížnosti předcházely, považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, neboť neobsahují věcné ani právní argumenty, které by vyvracely důvodnost stěžovatelem podaných stížností.
Podstatou ústavní stížnosti jsou tedy námitky stěžovatele vztahující se k postupu správních orgánů, které podle jeho názoru řádně neprojednaly jeho stížnost podle ustanovení §175 odst. 1 správního řádu, ani neakceptovaly jeho zmocnění udělené pro jeho zastupování ve správním řízení.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek příslušnosti jejího projednání. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Zákon o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud dle článku 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, konkrétně ustanovení §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako rozhodnutí, příp. opatření, výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. např. usnesení ze dne 28. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 233/02 (U 30/27 SbNU 337) a usnesení ze dne 6. ledna 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325)]. V řízení o ústavní stížnosti může ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci nabývat toliko podoby zrušení napadeného rozhodnutí nebo vyslovení zákazu pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod spojeného s případným příkazem obnovit stav před porušením. Takto stanovené meze nemůže Ústavní soud překročit. Domáhá-li se stěžovatel čehokoliv, o čem není Ústavní soud oprávněn vůbec vést řízení či jej sice může vést, avšak není oprávněn o něm rozhodnout způsobem, který stěžovatel požaduje, musí dovodit svoji nepříslušnost k projednání takového návrhu.
Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není zásadně oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, konkrétně obecných soudů (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních (srov. usnesení ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 508/07, usnesení ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. IV. ÚS 3140/12 in http://nalus.usoud.cz).
Sdělení Krajského úřadu Plzeňského kraje i vyrozumění Magistrátu města Plzně, jejichž zrušení stěžovatel navrhoval, nelze materiálně kvalifikovat jako rozhodnutí ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jimi není autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž je jím stěžovatel toliko informován o vyřízení stížnosti podle ustanovení §175 správního řádu a o neakceptování zmocnění v rámci správního řízení. Proto Ústavní soud není příslušný k jejich zrušení.
Z uvedených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. května 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka