ECLI:CZ:US:2013:4.US.1095.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1095/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ INTEGRA Co. s.r.o., se sídlem Praha 3, Domažlická 1053/15, IČ: 49192141, 2/ Milana Kozerovského, 3/ Petra Kozerovského a 4/ Markéty Šimlové, všech zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem na adrese Plzeň, Lochotínská 18, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. května 2011 č. j. 34 C 258/2008-491, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2012 č. j. 12 Co 567/2011-531 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013 sp. zn. 28 Cdo 1679/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. dubna 2013, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 34 C 258/2008 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 12. července 2008 domáhali proti žalovaným 1/ Statutárnímu městu Plzeň a 2/ ČR -Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových určení vlastnictví tak, že podílovým spoluvlastníkem o velikosti podílu 6/9 na nemovitostech v žalobě specifikovaných v k. ú. Plzeň je místo Statutárního města Plzně Česká republika. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30. května 2011 č. j. 34 C 258/2008-491 žalobu zamítl s tím, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti (i jejich podíly) nemohly přejít z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). K odvolání podanému stěžovateli Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. ledna 2012 č. j. 12 Co 567/2011-531 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli odmítl usnesením ze dne 9. ledna 2013 sp. zn. 28 Cdo 1679/2012 pro jeho nepřípustnost, když námitky stěžovatelů neshledal jako důvodné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jejich žaloba byla od počátku důvodná, neboť podle podkladů, které mají k dispozici, nesplňují nemovitosti charakter obytného domu, nebyly ve výlučném vlastnictví České republiky a protože byly dotčené restitucí, nemohlo k nim přejít vlastnictví podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Další námitky stěžovatelů směřovaly ke znaleckému posudku v řízení vypracovanému, jehož závěry podle tvrzení stěžovatelů, vzaly soudy v úvahu jako celek a v rozporu se zásadami hodnocení důkazů a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelé zpochybnili celé provedené důkazní řízení a namítali, že jim ve věci rozhodujícími soudy byla odepřena spravedlnost, soudy vykládaly zákon velmi formalisticky a nevážily proporcionality zásahu do práv osob v podobných situacích. Stěžovatelé rovněž napadli výroky o náhradě nákladů řízení, neboť podle jejich názoru Statutárnímu městu Plzni neměla být náhrada nákladů řízení přiznána. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 411/99, Pl. ÚS 17/13, II. ÚS 2396/09 a III. ÚS 2984/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. K důvodům, proč nebylo možno žalobě vyhovět, se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily všechny ve věci rozhodující soudy. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o námitku týkající se uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému, Ústavní soud z odvolání založeného v soudním spisu pod číslem listu 506 až 509, z doplnění odvolání (číslo listu 515 až 521), z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. ledna 2012 (číslo listu 528 a 529) a z dovolání stěžovatelů (číslo listu 539 až 548) ověřil, že stěžovatelé tuto námitku v průběhu soudního řízení neuplatnili a vznesli ji až v ústavní stížnosti. Pokud tak neučinili, ač měli k takovému postupu příležitost, a tento argument používají až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatelé v ústavní stížnosti odkázali, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaného ústavně zaručeného práva, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu