ECLI:CZ:US:2009:1.US.863.09.1
sp. zn. I. ÚS 863/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. P. B., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem advokátní kanceláře Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009 č. j. 5 As 44/2006-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Státní moc byla podle stěžovatele uplatněna mimo meze stanovené zákonem, a proto mělo též dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky.
Proti oznámení Národního bezpečnostnímu úřadu (dále jen "NBÚ") ze dne 11. 3. 2005 č. j. 10927/2005-NBÚ/PFO-P, kterým nebylo stěžovateli vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení "přísně tajné", podal stěžovatel stížnost zamítnutou oznámením ředitele NBÚ ze dne 13. 4. 2005 č. j. 694/2005-NBÚ/07-SO. Proti tomuto správnímu rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 15. 2. 2006 č. j. 10 Ca 137/2005-39. Stejně tak byla výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") zamítnuta následně podaná kasační stížnost stěžovatele.
Podle názoru stěžovatele NSS svým rozhodnutím aproboval neústavnost procesu, kterou je třeba spatřovat v tom, že stěžovatel sice měl možnost se seznámit s důvody, pro které mu nebylo vydáno požadované osvědčení, nicméně neměl žádnou možnost takto tvrzené důvody přezkoumat. Listiny a údaje byly poskytnuty NBÚ Bezpečnostní informační službou (dále jen "BIS"), která tyto údaje označila jako "vyhrazené", a proto s nimi stěžovatel nemohl být seznámen. V rozporu s principem proporcionality byl zájem státu na ochraně utajovaných skutečností upřednostněn před individuálním zájmem jednotlivce na uplatňování procesních práv a právem na svobodnou volbu povolání. Stěžovatel dále polemizuje s názorem NSS, že důvody pro nevydání osvědčení lze přezkoumat ze samotné neutajované části správního spisu. Stěžovatel též připomíná, že vedl s BIS spor o nezákonné propuštění ze služebního poměru. NSS byla známa zjevná podjatost BIS, a proto měl podle stěžovatele provést s ohledem na objektivitu řízení přezkoumání informací a jejich hodnocení nezávislým soudním znalcem v oboru ochrany utajovaných skutečností, případně výpověďmi svědků. Stěžovatel se nejen nemohl seznámit se všemi podklady pro rozhodnutí, nýbrž nemohl také ani navrhovat pro svá tvrzení důkazy, a tím aktivně ovlivňovat skutkový stav věci. Podle stěžovatele jsou údaje o stěžovateli označeny jako utajované jen kvůli tomu, aby je nemohl přezkoumat.
K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze Mgr. Jana Brothánková (Spr 1225/2009) a předsedkyně senátu NSS JUDr. Marie Turková (5 As 44/2006-94):
a) Předsedkyně senátu městského soudu uvedla, že k vyhodnocení bezpečnostního rizika došlo jak na základě písemností poskytnutých BIS podléhající režimu utajení "vyhrazené", tak na základě zjištění plynoucích z neutajené části správního spisu, včetně tvrzení stěžovatele v bezpečnostním pohovoru v rámci prováděné prověrky. Předsedkyně senátu dále upozornila, že stěžovatel souhlasil s rozhodnutím bez jednání a neučinil žádný návrh ani faktický úkon, jímž by uplatnil právo nahlížení do části správního spisu podléhajícímu režimu utajení ve smyslu ust. §45 s. ř. s.
b) Předsedkyně senátu NSS ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel neučinil žádné úkony k tomu, aby se mohl se správními spisy, včetně správního spisu obsahujícího utajované skutečnosti, seznámit. Stěžovatel zejména nepožádal o nahlédnutí do spisu ve smyslu ust. §45 s. ř. s. ani při řízení před Městským soudem ani před NSS a nevyužil svého práva ve smyslu ust. §51 s. ř. s. K porušení práva na spravedlivý proces nemohlo dojít, neboť se stěžovatel nepokusil žádným svým úkonem svá práva realizovat. Podle názoru předsedkyně senátu NSS byly navíc listinné důkazy obsažené v části správního spisu, jež režimu utajení nepodléhaly, zcela dostačující k závěru o podezření z existence bezpečnostních rizik. Bezpečnostní riziko bylo spatřováno ve skutečnosti, že (1) se stěžovatel na cizinecké policii podílel na činnosti, směřující k zajišťování povolení k pobytu na území České republiky a na získání občanství cizincům se zemí bývalého Sovětského svazu, a ve skutečnosti, že (2) poskytoval z policejních evidencí neoprávněným osobám informace a hesla, která umožňovala přístup do těchto evidencí. Stěžovatel v průběhu řízení obsah těchto listin nikterak nezpochybňoval. Předsedkyně senátu NSS dále dodala, že poznatky vyvolávající podezření o jeho bezpečnostní způsobilosti byly získány v letech 1999 a 2000, tj. před ukončením služebního poměru se stěžovatelem, který vede s BIS řadu soudních sporů. Z všech těchto důvodů podle názoru předsedkyně senátu NSS nevykazuje řízení vedené před správními soudy znaky porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
c) Právní zástupce stěžovatele na výzvu Ústavního soudu, aby se vyjádřil k vyjádřením předsedkyň senátů obecných soudů, nereagoval.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud posuzuje, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud již v minulosti judikoval, že součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné vytvoření prostoru k tomu, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162, srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, N 129/37 SbNU nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1374/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Procesnímu právu účastníka vyjádřit se k věci samé a ke všem provedeným důkazům odpovídá povinnost soudu (při promítnutí shora uvedených postulátů fair procesu do jeho postupu) vytvořit účastníkovi řízení prostor k uplatnění námitek a vyjádření ve vztahu k provedeným důkazům.
Je však jen chybou samotného účastníka řízení, nevyužije-li svůj ústavně zaručený procesní prostor. Za ústavně konformní součást procesního práva považuje Ústavní soud setrvale i zásadu, podle níž práva náležejí bdělým (vigilantibus iura). Tato zásada reflektuje na úrovni procesního práva základní ideu českého ústavního pořádku, podle které jsou základem státu svobodné osoby disponující autonomií vůle, kterou uplatňují v horizontálních vztazích, tj. ve vztazích mezi sebou navzájem, a kterou zásadně musí respektovat i veřejná moc, není-li zákonem zmocněna k omezujícím zásahům do této oblasti. Na úrovni procesního práva jsou proto účastníci řízení rovněž chápáni jako emancipované osoby, které jsou procesními normami vedeny k tomu, aby se svými vlastními úkony aktivně přičinily o prosazení a ochranu svých práv a nespoléhaly na ochranitelskou ruku paternalistického státu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1106/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z této zásady vyplývá, že stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud se včas a účinnými nástroji nedomáhal jejich ochrany (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3158/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, řízení před Ústavním soudem není řízením, v němž by bylo možné napravovat to, co účastník předchozího řízení před orgány veřejné moci svým vlastním postupem zanedbal, když si řádně (včas) nehájil svá práva, ačkoliv tak učinit mohl a měl (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 126/04, N 141/35 SbNU 9).
Podle názoru Ústavního soudu měl stěžovatel dostatečný procesní prostor během řízení před obecnými soudy, aby efektivně napadl skutková zjištění, ke kterým došly správní orgány a která následně přejaly i obecné soudy. Obecné soudy v žádném případě stěžovatelův prostor pro uplatňování námitek a k vyjádření se k důkazům, ze kterých vycházela jejich skutková zjištění, neumenšily. Stěžovateli nic nebránilo, aby navrhoval důkazy, které by vyvracely skutečnosti plynoucí z listinných důkazů obsažených v přílohách správního spisu (srov. příloha 1 a další k č. j. 385/2004-BIS-9). Obsah těchto listinných důkazů, jež režimu utajení nepodléhaly, byl podle názoru obecných soudů dostačující k přijetí závěru o podezření z bezpečnostních rizik. Toto zjištění vedlo NBÚ k neudělení osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Zpochybňovat pro nesprávnost skutkové závěry, ke kterým NBÚ a následně i obecné soudy na základě těchto důkazů dospěly, měl a mohl stěžovatel během řízení před obecnými soudy, a zejména před Městským soudem v Praze, kde se mu nabízelo dostatečné množství procesních nástrojů k efektivní ochraně jeho práv. Nevyvinul-li stěžovatel potřebnou procesní aktivitu, která by byla způsobilá přesvědčit obecné soudy o tom, že závěr o podezření z bezpečnostních rizik není odůvodněný, nelze dnes namítat, že obecné soudy neprováděly další dokazování, a to za situace, kdy o přijatém závěru neměly vzhledem k existenci provedených důkazů pochybnosti.
Konsekvence vyplývající z toho, že stěžovatel souhlasil s rozhodnutím bez jednání (č.l. 18), nepožadoval, aby před soudem první instance bylo prováděno dokazování (č.l. 18) a neučinil žádný důkazní návrh, ba ani faktický úkon, např. uplatnění práva nahlížet do té části správního spisu, která podléhá režimu utajení ve smyslu ust. §45 s. ř. s., nemohou být napravovány až v řízení před Ústavním soudem, v němž se zásadně nova nepřipouštějí. Všechny ostatní námitky (uplatnění o. s. ř., přezkoumání informací soudním znalcem, výslech svědků) jsou irelevantní, neboť je třeba je posuzovat v návaznosti na zmíněné základní pochybení stěžovatele, spočívající v nedostatečném využití procesních práv. Proto se jimi Ústavní soud nezabýval.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 738/2000 (N 180/24 SbNU 343) Ústavní soud uvedl: "Nemůže být totiž úkolem Ústavního soudu meritorně hodnotit, zda skutečně stěžovatel svým jednáním naplňuje některé z bezpečnostních rizik. Právě posuzování existence bezpečnostního rizika by totiž mělo být podrobeno určitým - byť diferencovaným - zárukám spravedlivého procesu ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 322/2001 Sb. Ústavní soud zjevně není příslušný - za situace, kdy napadená rozhodnutí nebyla odůvodněna a nebyla ani přezkoumána soudem či jiným nezávislým orgánem - hodnotit, zda u stěžovatele bylo správně zjištěno bezpečnostní riziko či nikoliv." Tento vyslovený názor je mutatis mutandis použitelný i v dané věci, neboť procesní nečinností stěžovatele nemohly být v řádném procesu prověřeny skutečnosti, které namítá nyní, v řízení o ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele o tom, že mu bylo zabráněno v úplném využití a uplatňování jeho procesních práv a že v důsledku toho došlo k omezení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, musí Ústavní soud ze shora uvedených důvodů odmítnout. Ústavní soud v rozhodnutí NSS neshledal ani prvek zakázané libovůle, neboť skutkové závěry jeho rozhodnutí vycházejí z důkazů, které byly v rámci řádně vedeného řízení racionálně hodnoceny, a proto lze jeho rozhodnutí ústavně aprobovat.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, který sleduje ochranu základních práv stěžovatelů (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2009
Vojen Güttler
předseda senátu