ECLI:CZ:US:2013:4.US.1137.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1137/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele: Vinh Nguyen Thanh, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, Praha 1, o ústavní stížnosti proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze z 24. 1. 2013 č. j. 4 Co 132/2012-155 a proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze z 16. 3. 2012 č. j. 19 Co 435/2010-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 4. 4. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, respektive jejich nákladových výroků. Má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), garantovaná mu zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. K věci v ústavní stížnosti zejména uvádí, že se ocitl v pozici povinného v celkem pěti exekučních řízeních, kdy na něm bylo vymáháno 5 blokových pokut v hodnotě nikdy nepřesahující 1.000,- Kč. Tím, že došlo k zahájení pěti exekučních řízení, se z dlužné částky v řádech tisíců korun podle tvrzení stěžovatele stal dluh asi 90.000,- Kč sestávající se zejména z nákladů řízení. Konkrétně pak právě projednávaná ústavní stížnost souvisí s řízením, z něhož vzešlo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011 č. j. 19 Co 435/2010-83, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2010 č. j. 67 EXE 480/2010-9, jímž byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky 500,- Kč. Citované usnesení na čísle listu 83 napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost v souladu s §229 odst. 4 o. s. ř., jež byla v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu zamítnuta (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit oprávněnému - městu Česká Lípa - náklady řízení ve výši 11.040,- Kč (výrok II.). Toto usnesení městského soudu bylo k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným usnesením vrchního soudu potvrzeno (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost oprávněnému zaplatit na nákladech 13.836,95 Kč (výrok II.). Stěžovatel se pak domnívá, což v ústavní stížnosti náležitě rozvádí, že soudy rozhodující ve zmatečnostním řízení pochybily, neboť při posuzování povinnosti stěžovatele zaplatit náklady zmatečnostního řízení nezohlednily judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce náhrady nákladů řízení za právní zastoupení státu a veřejnoprávních korporací advokátem, jakož i judikaturu vztahující se k otázkám nákladů řízení za právní zastoupení v bagatelních věcech a ve věcech formulářových žalob.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně zasahovat nepřísluší; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle, mající charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává však i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům napadená rozhodnutí (resp. jejich výroky o náhradě nákladů řízení) zásadně vyhovují.
Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud toliko doplňuje, že stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke specifickým otázkám náhrady nákladů řízení není přiléhavý. Ve stěžovatelově případě nešlo o spor, jehož předmětem by byla bagatelní částka či formulářová žaloba, kde by stěžovatel byl v postavení žalovaného; šlo naopak o stěžovatelem vyvolané zmatečnostní řízení. Stěžovatel (zastoupen advokátem) ho přitom vyvolal v situaci, kdy pro uplatnění jím zvoleného zmatečnostního důvodu nebyly splněny procesní podmínky - s touto skutečností se obecné soudy ostatně v ústavní stížností napadených rozhodnutích správně vypořádaly. Za dané situace tak ani skutečnost, že město Česká Lípa bylo v řízení zastoupeno advokátem, nemůže mít sama o sobě ústavněprávní relevanci.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu