ECLI:CZ:US:2013:4.US.136.13.1
sp. zn. IV. ÚS 136/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve Věznici Mírov, P. O. BOX 1/9, zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Masarykova 795/41, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2012 č. j. 15 Co 448/2012-63 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. srpna 2012 č. j. 22 C 220/2011-53, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, zaručená čl. 3, čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 94 odst. 1, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv s svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením ze dne 20. srpna 2012 č. j. 22 C 220/2011-53 uložil Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč za urážlivé výroky stěžovatele, které vyslovil ve vztahu k asistentu soudce JUDr. Vojtěchu Trojánkovi. Stěžovatel uvedené usnesení o uložení pokuty napadl odvoláním, Městský soud v Praze však usnesením ze dne 25. října 2012 č. j. 15 Co 448/2012-63 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o uložení pokuty potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že asistent soudce JUDr. Vojtěch Trojánek vyhotovil v daném řízení rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a návazně uložil stěžovateli za urážlivé výroky vyslovené ve vztahu k jeho osobě pořádkovou pokutu 5.000,- Kč. Stěžovatel namítá, že podle ustanovení §53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ukládá pořádkové pokuty předseda senátu. Nesouhlasí proto v tomto ohledu s argumentací odvolacího soudu k této jeho námitce, že asistent soudce je podle §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky, kdy v řízeních, v nichž samostatně provádí vyšší soudní úředník či asistent soudce úkony, je oprávněn uložit pořádkovou pokutu. Podle stěžovatelova názoru ani podle §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 121/2008 Sb."), nejsou asistent soudce, ani vyšší soudní úředník oprávněni uložit účastníkovi řízení pořádkovou pokutu, neboť nemají postavení rovnocenné postavení soudce. Osoby v postavení asistenta soudce stěžovatel považuje za "úředníka závislého na vládě" popř. za úředníka placeného státem. Obecné soudy tak podle stěžovatele neměly dopustit, aby o uložení pořádkové pokuty, která jde mimo meritorní řešení daného sporu, nerozhodoval soudce. I když stěžovatel připouští, že je předmětná pravomoc asistenta soudce dle platné právní úpravy dosud možná, přesto ale zejména v případech, kdy účastníkem na straně žalovaného je stát, je podle názoru stěžovatele z hlediska ústavního a mezinárodního práva tato pravomoc nepřípustná. Je proto třeba, aby pravomoc asistentů soudce a stejně tak vyšších soudních úředníků, jakožto osob z hlediska svého právního postavení závislých na vládě, byla zcela jednoznačně podřazena pod pravomoc soudců a asistenti soudce a vyšší soudní úředníci neměli pravomoc činit ve věci jakákoliv rozhodnutí, která mohou mít vliv na průběh a výsledek řízení ve věci samé. Stěžovatel proto považuje napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež potvrdilo uložení pořádkové pokuty, za projev jurisdikční libovůle, kterým bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na zákonného soudce.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel dále vytýká, že se v něm odvolací soud nezabýval otázkou "pravdivosti o lhaní asistenta soudce" a potvrzující rozhodnutí k uložení pořádkové pokuty právně relevantním způsobem neodůvodnil. Použití hrubých urážek, jimiž označil asistenta soudce, stěžovatel odůvodňuje skutečností, že postup asistenta soudce byl podle jeho názoru vůči jeho osobě zaujatý a pochyboval o jeho nestrannosti. Podle stěžovatele je zjevné, že asistent soudce v daném řízení při posuzování meritorní části věci zasáhl do jeho práva "za pomoci lží a podvodů" a byl-li takto jmenovitě stěžovatelem označen, pak to spadá pod ochranu čl. 17 odst. 1 Listiny coby právo na svobodu projevu. Stěžovatel připouští, že se dané výrazy nesluší používat, v dané situaci však neviděl jinou možnost jak upozornit na chybné fungování systému a rozhodování ryze formálním odkazem na zákonnou úpravu. Proti jeho urážlivým výrokům se měl ostatně asistent soudce možnost bránit soudní žalobou a nikoliv to řešit uložením pořádkové pokuty.
5. Stěžovatel dále napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze vytýká, že ačkoliv v odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 odcitoval právní argumenty z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ve věci Golder vs. Spojené království ze dne 21. 2. 1975 a Kyprianou vs. Kypr ze dne 27. 1. 2004 a navrhl předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jenž podle stěžovatele představuje jeho zákonného soudce, odvolací soud předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie nepředložil. Spokojil se pouze s tvrzením, že pro přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru EU neshledal důvod, neboť je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel. Stěžovatel považuje takový závěr Městského soudu v Praze za nesprávný a v rozporu s principem přímých účinků práva EU, kdy v daném případě může věc posoudit právě jen Soudní dvůr Evropské unie. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
6. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, kterou neformuloval.
II.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, jenž není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které uvedl v podaném odvolání. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší. K tomu Ústavní soud dodává, že ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Podstatu ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatele k uložení pořádkové pokuty asistentem soudce. Stěžovatel si je sice vědom toho, že dle platné právní úpravy má asistent soudce pravomoc uložit pořádkovou pokutu, považuje to však za nepřípustné, neboť asistent soudce nemá postavení rovnocenné postavení soudce a jde o úředníka závislého na vládě. Jak Ústavní soud zjišťuje, odvolací soud se v napadeném rozhodnutí o odvolání otázkou pravomoci asistenta soudce při uložení pořádkové pokuty podrobně zabýval a Ústavní soud v tomto směru neshledal jakýkoliv náznak porušení práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody, pro které odvolací soud usnesení nalézacího soudu potvrdil a neakceptoval námitky stěžovatele proti postupu asistenta soudce nalézacího soudu ani jeho návrh na předložení předběžné otázky soudnímu dvoru EU, jsou přehledně a zcela srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyloženy. Ústavní soud nemá potřebu k nim cokoliv dodávat a zcela na ně odkazuje. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se správným závěrem obecného soudu neschopnou věc posunout do ústavněprávní roviny.
10. Ústavní soud dále uvádí, že nemohl akceptovat ani výhrady stěžovatele proti postupu nalézacího soudu při rozhodování asistentem soudce, neboť nedostatky v tomto směru, resp. pochybnosti o nezávislosti asistenta soudce nalézacího soudu, mohly být a také byly napraveny v průběhu odvolacího řízení, kdy o odvolání proti usnesení nalézacího soudu o uložení pořádkové pokuty rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel nevznesl jakékoliv pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. V této souvislosti lze připomenout, že dvojinstančnost občanskoprávního řízení je v posuzované věci z hlediska požadavků spravedlivého procesu plně postačující, když alespoň v jednom z těchto stupňů rozhoduje nezávislý a nestranný soudce, k čemuž v případě stěžovatele došlo. Ze stejných důvodů Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i návrh stěžovatele na zrušení shora uvedených právních předpisů, přičemž obiter dictum dodává, že zákon č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ruší s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení §10 zákona č. 121/2008 Sb., jehož odst. 3 písm. e) stěžovatel navrhuje zrušit.
11. Pokud stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jím namítanou nestranností asistenta soudce a pravdivostí jeho výhrad vůči osobě asistenta soudce, pak Ústavní soud konstatuje, že tyto stěžovatelovy námitky se fakticky vztahovaly v předmětném řízení k dřívějším rozhodnutím asistenta soudce v souvislosti s nepřiznáním osvobození stěžovatele od soudních poplatků a zastavením řízení stěžovatel měl a mohl tyto námitky uplatnit v předmětném řízení v souvislosti s těmito dřívějšími rozhodnutími asistenta soudce. Těmito námitkami k osobě asistenta soudce nelze ospravedlnit urážlivé výroky vyslovené stěžovatelem ve vztahu k osobě asistenta soudce a zpochybňovat tak jimi uložení pořádkové pokuty.
12. K návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie Ústavní soud uvádí, že přistoupením České republiky k Evropské unii vzniklo českým soudům oprávnění a za určitých okolností i povinnost, obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami. Na základě třetího odstavce čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) je takto soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku předložit Soudnímu dvoru Evropské unie. Ústavní soud opakovaně v této souvislosti zdůraznil již ve svých dřívějších rozhodnutích, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je posouzení platnosti norem práva EU, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nenaplňuje, přičemž podle ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie, vztahujících se k rozdělení kompetencí, jakož i dle judikatury Soudního dvora Evropské unie, je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. března 2007, C-432/05, Unibet (London) Ltd, Unibet (International) Ltd proti Justitiekanslern, body 39-42). Ústavní soud proto neshledal jakékoliv důvody pro předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie, a to nejen proto, že stěžovatel (jak uvedeno již výše) předběžnou otázku nijak neformuloval, ale též pro nesplnění podmínky plynoucí z článku 267 Smlouvy o fungování EU. Předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie by tak postrádalo jakýkoliv smysl (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1312/09 a sp. zn. IV. ÚS 292/10, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu ani se závěry vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu