ECLI:CZ:US:2013:4.US.1414.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1414/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Bauerové, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. května 2012 č. j. 12 Co 63/2012-190 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. 33 Cdo 3370/2012-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. května 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 17 C 128/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 24. února 2009 domáhala proti žalovaným Miroslavu Drexlerovi a Adrianě Sienelové zaplacení částky 604 760,- Kč s příslušenstvím z titulu nesplacené půjčky ze dne 19. května 1999, doplněné dodatkem ze dne 20. prosince 2003. V řízení vyšlo najevo, že otec stěžovatelky uzavřel dne 19. května 1999 kupní smlouvu s žalovanými, na základě které se žalovaní stali vlastníky domu situovaného v k. ú. Litovel. Žalovaní z kupní ceny zaplatili jen její část, a to ve výši 3 500 000,- Kč, zbývající část ve výši 500 000,- Kč neměli v době uzavření kupní smlouvy k dispozici. Z toho důvodu byla uzavřena smlouva o půjčce, na základě které se žalovaní zavázali vrátit "půjčenou" částku 500 000,- Kč, kterou ovšem fyzicky nepřevzali, otci stěžovatelky nejpozději do 31. května 2001. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní částku 500 000,- Kč ve lhůtě nezaplatili, uzavřel otec stěžovatelky s žalovanými dne 20. prosince 2003 dodatek ke smlouvě o půjče, ve kterém se žalovaní zavázali zaplatit otci stěžovatelky částku 604 760,- Kč s příslušenstvím nejpozději do 20. března 2006. Žalovaní na úhradu dluhu zaplatili pouze dvě splátky po 20 000,- Kč. Otec stěžovatelky dne 3. prosince 2007 zemřel. Stěžovatelka se proto zaplacení pohledávky ze smlouvy o půjčce domáhala žalobou podanou u okresního soudu.
Okresní soud v Olomouci v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 22. září 2011 č. j. 17 C 128/2009-149 žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 151 440,- Kč. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 60 000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že nebylo prokázáno platné ujednání o půjčce, mezi smluvními stranami nevznikl právní vztah z půjčky, dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 20. prosince 2003 neobsahuje vůli žalovaných uznat vůči právnímu předchůdci stěžovatelky dluh co do důvodu a výše, přičemž sám věřitel - tedy otec stěžovatelky, v průběhu promlčecí doby nečinil žádné relevantní kroky k vymožení své pohledávky a tak si v podstatě sám zavinil promlčení dané pohledávky z titulu nedoplatku kupní ceny. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou odmítl pro jeho nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly při posuzování smyslu a povahy právních úkonů učiněných žalovanými a právním předchůdcem stěžovatelky, stejně jako s postupem v otázce promlčení a namítala, že soudy se neřídily závěry učiněnými Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. dubna 2011 vydaném pod sp. zn. I. ÚS 2061/08 (N 63/61 SbNU 29), podle nichž je třeba při výkladu smluvních ustanovení dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Stěžovatelka tvrdila, že námitku promlčení vznesla pouze druhá žalovaná, aniž by se to jakýmkoliv způsobem promítlo do rozhodnutí prvého žalovaného, a to navzdory skutečnosti, že se u žalovaných jedná o samostatné společenství a stěžovatelka na tuto skutečnost výslovně upozornila. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky označil stěžejní námitky vznesené stěžovatelkou směřující k posouzení povahy učiněných právních úkonů za námitky skutkové a odmítl se jimi zabývat s odůvodněním, že přesahují rámec dovolacích důvodů. Stěžovatelka má za to, že posouzení povahy právního úkonu a jeho výklad je otázkou právního posouzení, nikoliv otázkou skutkovou jako například skutečnost, zda byl konkrétní úkon učiněn a kdy. Nejvyšší soud tak stěžovatelce odňal bezdůvodně restriktivním a formalistickým výkladem rozsahu dovolacích důvodů možnost nápravy daného stavu v rámci soustavy obecných soudů. Postupem ve věci rozhodujících soudů mělo být stěžovatelce znemožněno domoci se zaplacení finanční částky na základě smluvního vztahu, který sjednal její právní předchůdce v dobré víře. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 170/11, ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 3381/10 (N 138/62 SbNU 167) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. 33 Cdo 5035/2009.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že v ústavní stížnosti stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ke zpochybnění vznesení námitky promlčení prvým žalovaným Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v doplnění odvolání proti prvému rozsudku okresního soudu ze dne 13. října 2010 namítla, že "námitku promlčení žalovaní nevznesli ve vztahu ke kupní smlouvě, nýbrž ve vztahu k jimi tvrzenému bezdůvodnému obohacení (viz vyjádření druhé žalované ze dne 4. srpna 2009)". Stěžovatelka v tomto doplnění odvolání rovněž dovozovala, že "vznesení námitky promlčení žalovanými by s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu nebylo přípustné, neboť obě strany po celou dobu existence závazku jednaly, jakoby byla smlouva o půjčce platná a teprve během soudního řízení začali rozporovat platnost smlouvy o půjčce a odvolávali se na promlčení závazku z titulu doplatku kupní ceny, což je zcela jistě v rozporu s dobrými mravy" (číslo listu 94 soudního spisu). Tato svá tvrzení stěžovatelka zopakovala v doplnění odvolání podanému proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. ledna 2012 (číslo listu 166 až 167 soudního spisu). Tvrzení, že námitku promlčení vznesla pouze druhá žalovaná, uplatnila stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce při jednání odvolacího soudu do protokolu dne 3. května 2012. Právní zástupkyně druhé žalované poukázala na to, že prvý žalovaný se připojil k námitce promlčení vnesené druhou žalovanou v řízení před okresním soudem (číslo listu 177 až 178). K tomu si Ústavní soud ověřil, že ze závěrečného návrhu druhé žalované při jednání konaném u soudu prvního stupně dne 26. listopadu 2009, založeném v soudním spisu pod číslem listu 68 až 71 plyne, že právní zástupkyně druhé žalované zopakovala, že "nedoplatek na kupní ceně, je již na čas promlčený a vzhledem k tomu, fakticky nikdy nedošlo k platnosti a účinnosti smlouvy, neboť nebyla předaná finanční hotovost". Prvý žalovaný pak uvedl, že se ztotožňuje se závěrečným návrhem zástupkyně druhé žalované. Z uvedeného lze dovodit, že prvý žalovaný se takto připojil k tvrzení o promlčení nároku druhé žalované. Odvolací soud se pak ve svém rozsudku napadeném ústavní stížností s touto námitkou vypořádal na straně 7, kde uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že námitku promlčení vznesla druhá žalovaná a první žalovaný se k ní připojil, zcela se ztotožnil s vyjádřením právní zástupkyně druhé žalované, prezentovaném před okresním soudem a jejím procesním stanoviskem, včetně vznesené námitky promlčení, a odkazoval na ně (číslo listu 196 soudního spisu). Z uvedeného plyne, že odvolací soud se vznesenou námitkou stěžovatelky řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku jí vysvětlil, proč ji nepovažoval za důvodnou. Lze uzavřít, že porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve vztahu ke shora posuzované námitce nebylo zjištěno.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na která stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady podání, která spočívala v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. června 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu