ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3370.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3370/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. I. B. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovaným 1) M. D. , a 2) A. S. , zastoupeným JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, o zaplacení 604.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 128/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. května 2012, č. j. 12 Co 63/2012-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. května 2012, č. j. 12 Co 63/2012-190, potvrdil rozsudek ze dne 22. září 2011, č. j. 17 C 128/2009-149, jímž Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu o zaplacení 604.760,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným (vyhlášeným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno 10. 5. 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť v pořadí prvním (žalobu zamítajícím) rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 17 C 128/2009-74, který Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 10. 2010, č. j. 12 Co 241/2010-98, zrušil, nerozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost právních závěrů odvolacího soudu, že na základě „Smlouvy o půjčce“ ze dne 19. 5. 1999, nevznikl mezi jejím právním předchůdcem Ing. I. B. a žalovanými právní vztah z půjčky (nebylo prokázáno předání půjčky, ani „ naplnění skutkových znaků jednání, při němž by dlužníci měli ve svém držení finanční prostředky, přičemž by se strany písemné smlouvy o půjčce dohodly, že tyto finanční prostředky se nadále stávají předmětem půjčky poskytnuté Ing. B. žalovaným “) a že „Dodatek ke smlouvě o půjčce“ z 20. 12. 2003 neobsahuje prohlášení žalovaných, že dluh vůči Ing. I. B. uznávají. Tyto právní závěry zpochybnila námitkami, že za situace, kdy „nebylo sporu o tom, co bylo skutečným smyslem smlouvy o půjčce“, odvolací soud „nesprávně posoudil obsah a tím i právní účinky vůle stran smlouvy o půjčce“ , a že nesprávně zjistil obsah dodatku ke smlouvě o půjčce. Prosazuje názor, že vůle stran vyjádřená ve smlouvě z 19. 5. 1999 jednoznačně směřovala k půjčce, jíž měl být „řešen nedoplatek kupní ceny“ za nemovitosti, které žalovaným téhož dne prodal Ing. I. B. Půjčka tedy měla „ materiálně řešit odklad platby “ 500.000,- Kč, kterou žalovaní nebyli schopni zaplatit podle ujednání kupní smlouvy, a „ závazek ze smlouvy o půjčce nahrazoval závazek k úhradě části kupní ceny “. Na rozdíl od odvolacího soudu rovněž dovozuje, že z „Dodatku ze dne 1. 12. 2003 ke smlouvě o půjčce“ je seznatelný důvod dluhu (smlouva o půjčce), jeho výše a vyplývá z něho „ poznatelnost vůle uznat právo “. Všechny tyto námitky jsou námitkami skutkovými, neboť jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své právní závěry. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud žalobkyně v dovolání v tomto směru argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vyšel z jí prezentovaného výkladu obsahu vůle stran obsažené ve smlouvě o půjčce a jejím dodatku, v kupní smlouvě a v korespondenci, kterou žalovaní vedli s Ing. I. B., a pokud by jí uvěřil, že půjčka byla dlužníkům jejím otcem předána, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to, že žalovaní jsou jí povinni na základě smlouvy o půjčce zaplatit 604.760,- Kč s příslušenstvím. V této souvislosti se sluší poznamenat, že k tomu, že je smlouva o půjčce reálnou smlouvou, která vzniká teprve skutečným odevzdáním (slovy zákona "přenecháním") předmětu půjčky dlužníkovi, se Nejvyšší soud ve svých judikátech vyjádřil mnohokrát (srovnej např. rozsudky ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008).
Rovněž právní závěr odvolacího soudu, že její právo na vydání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení je promlčeno, žalobkyně zpochybňuje pouze skutkovými námitkami. Oproti odvolacímu soudu prosazuje (při podrobném vylíčení chování žalovaných vůči Ing. I. B.) názor, že žalovaní „jednali s úmyslem poškodit jejího otce“ , neboť ho do doby uplynutí promlčecí doby k uplatnění práva na doplacení kupní ceny udržovali v přesvědčení, že své závazky splní. Na základě vlastních skutkových závěrů pak odvolacímu soudu vytýká, že jednání žalovaných neposoudil jako úmyslné bezdůvodné obohacení a že při posouzení délky promlčecí doby nevyšel z ustanovení §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nýbrž z (obecného) ustanovení §101 obč. zák.
Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží; skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný.
Způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihla dovolatelka výtkou, že odvolací soud pochybil, jestliže námitku promlčení uplatněnou žalovanými v průběhu řízení neposoudil s ohledem na jejich jednání jako nepřípustnou pro rozpor s dobrými mravy.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997 pod č. 62 (a shodně s ním i Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06) přijal a odůvodnil závěr, že uplatnění promlčení dlužníkem může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy jen při splnění kvalifikovaných okolností, které by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Pokud žalobci „nic nebránilo, aby právo uplatnil u soudu včas, tedy před uplynutím promlčecí doby stanovené v §101 ve spojení s §103, větou první, obč. zák. a pouze uvěřil žalovanému, který opakovaně sliboval splnění dluhu a ujišťoval (slovně i částečným plněním), že skutečně hodlá dluh uhradit, způsobil marné uplynutí promlčecí doby sám žalobce“ . Odvolací soud v dané věci rozhodl zcela v intencích výkladu Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť Ing. I. B. „nečinil žádné relevantní kroky k vymožení své pohledávky“ a sám „v podstatě zavinil promlčení dané pohledávky“ . Tento jeho závěr tudíž nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným a dovolání přípustným.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda lze „Dodatek ke smlouvě o půjčce“, který strany uzavřely dne 20. 12. 2003, považovat za privativní novaci závazku ve smyslu §570 odst. 2 obč. zák. Soudy obou stupňů se touto otázkou nezabývaly, neboť posoudily smlouvu o půjčce ze dne 19. 5. 1999 jako absolutně neplatný právní úkon, resp. dovodily, že závazek žalovaných z titulu smlouvy o půjčce nevznikl. Má-li v důsledku privativní novace podle §570 obč. zák. dojít k zániku stávajícího závazku a vzniku závazku nového, pak předpokladem této právní skutečnosti je existence závazkového vztahu, jenž má být nahrazen novým závazkem. Jestliže se novace nemůže týkat závazku absolutně neplatného nebo závazku, který již zanikl, nemůže se – logicky vzato – týkat ani závazku, který nevznikl (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1513). Jestliže odvolací soud žalobkyní nastolenou právní otázku neřešil (a své rozhodnutí na ní tudíž ani logicky vzato nezaložil), nemůže být její řešení podrobeno dovolacímu přezkumu. Nadto soudy obou stupňů skutkově uzavřely, že z obsahu dodatku nevyplývá vůle stran transformovat původní závazek žalovaných z titulu smlouvy o půjčce do závazku nového; strany zde pouze rekapitulují dosavadní průběh splácení „půjčky“ a upravují podmínky hrazení dalších splátek.
Dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalobkyně avizovaný nesouhlas s tímto výrokem odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu