ECLI:CZ:US:2013:4.US.1423.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1423/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Jany Procházkové, zastoupené Mgr. Martinem Caplem, advokátem, se sídlem AK Husova tř. 1847/5, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013 č. j. 29 Co 82/2013-1551, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 5. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se s tvrzením porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu. Tímto usnesením přitom bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zejména akcentoval, že okresní soud postupoval správně, neboť od posledního rozhodování soudů o žádosti stěžovatelky se její majetkové poměry ani jiné okolnosti nezměnily. Nadto stěžovatelka podle krajského soudu řádně nevyplnila formulář, jenž jí byl okresním soudem zaslán a jímž měly být její majetkové poměry odůvodňující žádost stěžovatelky prokázány. Stížnostní argumentace stěžovatelky se pak koncentruje do tvrzení, zjednodušeně řečeno, že soudy se při posuzování druhé žádosti stěžovatelky nemohou odvolávat na předchozí pravomocné rozhodnutí o její žádosti první (respektive na nařízení, z něhož toto pravomocné rozhodnutí vzešlo), neboť rozhodnutí krajského soudu vztahující se k její předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce jí nebylo řádně doručeno - nebylo jí totiž doručeno do datové schránky, ale provozovatelem poštovních služeb.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Podstatou ústavní stížností napadeného rozhodnutí je, že se poměry rozhodné pro posouzení žádosti stěžovatelky nezměnily a že stěžovatelka neposkytla soudu pro jeho opětovné rozhodnutí patřičnou součinnost. Tyto závěry přitom nejsou ústavní stížností stěžovatelky dostatečně reflektovány, ač jsou pro posouzení klíčové. Ostatně ani sama stěžovatelka ve svém důsledku v ústavní stížnosti netvrdí, že by jí ono předchozí rozhodnutí krajského soudu o její žádosti nebylo známo.
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu