ECLI:CZ:US:2013:4.US.1673.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1673/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. Ch., právně zastoupeného advokátem JUDr. Františkem Bártíkem, Libušina ul. 3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 č.j. 7 Tdo 1342/2010-83, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010 č.j. 11 To 88/2008-5258, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. 9 T 15/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. 9 T 15/98 uznán vinným trestným činem krádeže, porušování domovní svobody, podílnictví, útoku na veřejného činitele, nedovoleného ozbrojování, maření výkonu úředního rozhodnutí k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, dále k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v řízení motorových vozidel. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že trest odnětí svobody vykonal dne 9. 7. 2004, kdy byl soudem z výkonu trestu podmíněně propuštěn na svobodu, přičemž Okresní soud v Jičíně svým usnesením ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. ZPP 19/2004-130 konstatoval, že se osvědčil. Trest zákazu řízení motorových vozidel stěžovatel částečně vykonal a od zbytku trestu soud podmíněně v roce 2007 upustil. Stěžovatel uvádí, že od svého propuštění z výkonu trestu dne 9. 7. 2004 vede až do podání ústavní stížnosti řádný život.
V mezidobí Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku konstatoval ve věci stěžovatele porušení jeho základních práv, načež Ústavní soud vydal nález, jímž zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000. Vrchní soud v Praze ve věci znova rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to tak, že stěžovatele uznal vinným a zopakoval uložení stejných trestů, jako byly uloženy původně s tím, že se trest odnětí svobody snížil na 7 let. Krajský soud posléze nařídil výkon uložených trestů s tím, že nevzal v potaz, že původně uložený trest odnětí svobody byl již vykonán, neboť stěžovatel se v podmínce osvědčil. Stěžovatel tak dne 20. 8. 2010 opětovně nastoupil do výkonu trestu, kde setrval do 9. 9. 2010, kdy Vrchní soud v Praze rozhodl o tom, že nelze vykonat trest již jednou vykonaný. Ústavní stížností napadený rozsudek tak dle náhledu stěžovatele vedl k dvojímu potrestání za stejný čin, což bylo způsobeno samotným umožněním opětovného řízení před soudem bez existence, v tom směru dostatečné, tuzemské legislativy. Na stěžovateli byl znovu realizován trest zákazu činnosti nehledě na to, že od výkonu jeho zbytku dříve tentýž soud upustil. Stejně tak byl realizován i peněžitý trest bez ohledu na to, že byl uvedený trest již vykonán náhradním trestem odnětí svobody. Stěžovatel je tak trestán za to, že využil všech zákonných prostředků ochrany a vyhrál soudní spor s Českou republikou u Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozsudkem vrchního soudu byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť ve věci rozhodoval soudce Ľubomír Klimáček, který nesplňuje podmínku nezávislého, nestranného, nezaujatého a nepředpojatého soudce. Stěžovatel opakovaně podával návrhy na jeho vyloučení, neboť JUDr. Klimáček byl členem senátu v této věci, jehož dva zbývající členové - JUDr. Veverka a JUDr. Tomašovič - byli po zásahu Evropského soudu pro lidská práva z projednávání předmětné trestní věci vyloučeni. JUDr. Klimáček nemohl zásadně měnit původní rozhodnutí vrchního soudu zrušené Ústavním soudem, neboť by tím jen přiznal, že podjatost jeho vyloučených kolegů byla příčinnou odlišnosti původního rozhodnutí. Stěžovatel spatřuje podjatost JUDr. Klimáčka též v tom, že vyloučil z obhajoby JUDr. Bártíka a nezákonným způsobem mu ustanovil obhájkyni JUDr. Irenu Slavíkovou, a to z důvodu rychlosti a hospodárnosti trestního řízení. Za ústavně nekonformní považuje stěžovatel též tu skutečnost, že při veřejném zasedání o odvolání neměl žádného obhájce, neboť jím zvolený JUDr. Klíma se k jednání nedostavil a byl přítomen pouze JUDr. Vladislav Šíma, který nebyl obžalovaným zvolen a ani soudem ustanoven (soudem ustanoveným obhájcem byl JUDr. Vladimír Šíma). Má-li obžalovaný obhájce na plnou moc, nelze mu navíc ustanovit obhájce ex offo. Závěrem stěžovatel poukazuje též na skutečnost, že při ukládání peněžitého trestu nebral soud v potaz aktuální osobní a majetkové poměry pachatele.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (viz i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)].
Zpochybňuje-li stěžovatel vyloučení svého obhájce JUDr. Bártíka, tvrzené nezákonné ustanovení obhájkyně JUDr. Slavíkové či zpochybňuje-li nezávislost a nestrannost soudce JUDr. Klimáčka, nutno konstatovat, že totožnými námitkami se Ústavní soud již v minulosti zabýval, a to ve věci evidované u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2423/10. Krom toho z ústavní stížnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud se výše nastíněnými námitkami rovněž velmi podrobně zabýval, přičemž jeho závěry lze považovat za ústavně konformní a v krátkosti lze na ně tedy zcela odkázat.
Brojí-li stěžovatel proti svému "opětovnému" trestnímu stíhání, nelze v něm spatřovat porušení zásady zákazu dvojího trestání. Opět nutno konstatovat, že obdobnou námitkou téhož stěžovatele se Ústavní soud v minulosti již zabýval ve věci evidované pod sp. zn. I. ÚS 3050/08, v níž uvedl, že po zrušení předchozího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se věc vrací toliko do stádia odvolacího řízení před zmíněným soudem. V opačném případě by rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku bez dalšího znamenalo, že pachatele trestného činu nelze i po napravení procesní vady trestního řízení trestně stíhat, což je představa absurdní. Účelem ochrany poskytnuté Evropským soudem pro lidská práva není zajistit pachatelům beztrestnost, ale spravedlivé a férové podmínky trestního řízení.
Závěrem nutno uvést, že v předmětném případě je nutno zásadně rozlišit rozhodnutí ve věci samé a následný výkon takového rozhodnutí. Zatímco nic nebrání tomu, aby po kasaci rozsudku vrchního soudu došlo opětovně k projednání případu, tj. k posouzení deliktního jednání stěžovatele z hlediska viny a trestu, jiná je situace v případě výkonu již jednou uloženého a vykonaného trestu. Na to ovšem upozornil již Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení, v jehož závěru uvedl, že výkon trestu vykonaného náhradním způsobem již nepřichází v úvahu.
S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud rozsudky obecných soudů za ústavně konformní a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu