ECLI:CZ:US:2013:4.US.1716.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1716/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky TLC czech, s. r. o., Kostelní 11/3, Liberec, právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Škrétou, U Soudu 363, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 8 Afs 38/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto o kasační stížnosti, jíž stěžovatelka brojila proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 59 CA 98/2009 vydaného ve věci přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 9908/09-1300-506934, č. j. 9911/09-1300-506934 a č. j. 9934/09-1300-506934, všechna ze dne 20. 9. 2009.
Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že se ze strany finančního úřadu stala obětí šikanózního daňového řízení, v němž bylo vytýkací řízení zaměňováno s daňovou kontrolou. Stěžovatelka namítala především nezákonnost vlastního vytýkacího řízení, které nevycházelo z konkrétních pochybností správce daně, jež by mu umožňovaly zmíněné řízení zahájit. Samotná kasační stížnost přitom nesměřovala pouze k neurčitosti výzvy a k vymezení lhůty pro zahájení vedení vytýkacího řízení, tak jak vymezil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, ale hlavní námitkou byla faktická neexistence pochybností správce daně pro zahájení vytýkacího řízení v roce 2008, a to pro období duben, červen, červenec a říjen. Vytýkací řízení je nástrojem k odstranění konkrétních a zřejmých omylů, nesrovnalostí, chyb a neúplných údajů v podaném přiznání, a to ještě před vyměřením daně. Nelze je zaměňovat s daňovou kontrolou. Předmět vytýkacího řízení je (např. na rozdíl od daňové kontroly) vymezen a omezen právě pochybnostmi správce daně a jen v rámci okruhu skutečností vztahujících se k jeho pochybnostem je správce daně oprávněn vyzývat daňový subjekt k vysvětlení. Nezákonnost spatřuje stěžovatelka v nesdělení a neexistenci konkrétních pochybností. Mělo by být zcela zřejmé, jak dospěl správce daně k tomu, že daňové doklady stěžovatelky jsou nesprávně zaúčtované. Sám krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pochybnosti ve výzvách nebyly konkretizovány. Nejvyšší správní soud oproti tomu uvedl, že výzva sice naznačovala jisté pochybnosti, ale ty nebyly vzhledem na výslovné závěry rozšířeného senátu dostatečně konkrétní. Samotnou nekonkrétnost výzev pak Nejvyšší správní soud nepovažoval za pochybení takové intenzity, které by představovalo důvod pro vyslovení nezákonnosti výzev.
Další okruh námitek směřovala stěžovatelka do 30 denní lhůty pro zahájení vytýkacího řízení. Z ustanovení §21 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen "DŘ"), vyplývá, že řízení je zahájeno až dnem, kdy byl daňový subjekt vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení správce daně učinil. K zahájení vytýkacího řízení nedošlo ve lhůtě do 30 dnů ode dne, kdy bylo podání učiněno. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že stačilo správci daně v 30denní lhůtě vydat výzvu, za takového výkladu by stačilo vystavit výzvu a nečinit další kroky.
Stěžovatelka podrobila svému nesouhlasu také závěry Nejvyššího správního soudu stran nekontaktnosti či nepřebírání písemností. Stěžovatelka nebyla informována o postoupení odvolání odvolacímu orgánu dle ust. §22 a ustanovení §49 odst. 4 DŘ. Stejně tak závěry odvolacího řízení a nově zjištěné důkazní prostředky s ní nebyly projednány. Z toho důvodu se pak také nemohla vyjádřit k předloženým důkazům.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti přitom zřetelně vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v podstatě dalšího soudního přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, a stěžovatelka předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou týkající se zahájení a průběhu vytýkacího řízení, nelze jí dát za pravdu. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyplývá, že sám Nejvyšší správní soud považoval za klíčovou námitku právě určitosti sporné výzvy (srov. odst. 23). Byť přistoupil na závěr krajského soudu, že výzva neobsahovala obvyklé náležitosti, nedosahují tato pochybení takové intenzity, která by představovala podle Nejvyššího správního soudu důvod, pro vyslovení nezákonnosti výzev a zároveň na ně navazujících vytýkacích řízení. Nejvyšší správní soud tedy svým rozsudkem nezastírá, že k pochybení ze strany správce daně došlo, nicméně se nejedná o taková pochybení, jež by vyžadovala jeho zásah. Ze strany Ústavního soudu je pak podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší správní soud s námitkou stěžovatelky vypořádal, byť tedy způsobem, s nímž tato zásadně nesouhlasí. Výše jmenovaný soud zároveň své závěry řádně odůvodnil tím, že uvedl širší důvody, pro které lze výzvu správce daně považovat za zákonnou.
Nejvyšší správní soud se v rámci svého odůvodnění věnoval též otázce 30denní lhůty pro zahájení vytýkacího řízení, kde vychází z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 5 Afs 92/2008, stejně tak podrobil přezkumu i otázku doručování, kde však opět dospěl k závěru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje. Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat právní závěry obecných soudů, týkající se tzv. jednoduchého práva. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu