ECLI:CZ:US:2013:4.US.1834.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1834/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem, se sídlem Olomouc, Sokolská 44, 779 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 55 To 356/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1188/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále "odvolací soud") a Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo nebýt zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku dle čl. 8 Listiny.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. 6 T 64/2011 uznán vinným pro trestné činy podvodu, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a zároveň zproštěn obžaloby pro dva skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy zpronevěry a podvodu. Proti rozsudku prvostupňového soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo odvolacím soudem zamítnuto. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv ve dvou aspektech. První spočívá v tvrzení, že členkou senátu prvostupňového soudu byla Ing. Veronika Juřenová jako přísedící soudkyně. Teprve v březnu roku 2012, tedy až po rozhodnutí odvolacího soudu, se stěžovatel dozvěděl, že jmenovaná pracuje, resp. též v době rozhodování prvostupňového soudu pracovala, na Finančním úřadu v Olomouci. Stěžovatel tvrdí, že soudu prvého stupně bylo ze spisu známo, že společnost KIM Olomouc, s. r. o., jejímž byl stěžovatel jednatelem, měla vůči Finančnímu úřadu v Olomouci závazky. Stěžovatel dále tvrdí, že v průběhu hlavního líčení nebyl seznámen s přísedícími soudci, tudíž bylo vyloučeno, aby námitku podjatosti vznesl v hlavním líčení. Zároveň se domnívá, že přísedící měla sama dát podnět ke svému vyloučení. Podle stěžovatele je tedy důvodné mít u jmenované přísedící pochybnost o nestranném rozhodování v trestní věci stěžovatele, a to pro poměr k osobě stěžovatele. Stěžovatel tak namítá porušení čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy zejména s ohledem na to, že věc má být projednána nezávislým a nestranným soudem.
Druhá námitka stěžovatele směřuje ke způsobu samotného posouzení věci odvolacím, resp. dovolacím soudem. Stěžovatel popírá spáchání trestného činu podvodu a v ústavní stížnosti opakuje věcné námitky, které byly předmětem odvolacího i dovolacího řízení. Tvrdí, že nebyl schopen plnit své občanskoprávní závazky ve smyslu čl. 8 Listiny, nikoli však, že by zároveň spáchal trestný čin podvodu.
Pokud jde o první namítanou protiústavní vadu řízení týkající se tvrzené podjatosti soudkyně přísedící, Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že přísedící soudkyně nebyla věřitelkou stěžovatele, ani neměla jakýkoli vztah ke skutkům, které byly stěžovateli kladeny za vinu. Předmětem trestního stíhání bylo podvodné jednání vůči soukromým subjektům, nikoli vůči státu (resp. finančnímu úřadu), jehož je přísedící soudkyně zaměstnankyní.
Dle teorie trestního práva platí, že za poměr k osobám je ve smyslu §30 TŘ považován poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. vztah úzce osobně přátelský či naopak osobně nepřátelský (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck, 2013, s. 376). Mezi osobou stěžovatele (obviněného) a přísedící soudkyní by musel pro závěr o podjatosti přísedící soudkyně uvedený úzký vztah existovat. Jak již uvedl dovolací soud a nezbývá než zopakovat, stěžovatel (v původním řízení obviněný) nijak nespecifikuje, zda důvodem vyloučení přísedící měly být vědomosti o osobě stěžovatele z jejího pracovního poměru vyplývající či např. nějaké sympatie nebo antipatie.
Potřebu úzké personální vazby pro možnost závěru o podjatosti soudce ostatně zdůraznil i Ústavní soud, byť v poněkud jiném kontextu, když uvedl, že "pochybnosti o nepodjatosti soudce nevyplývají ze skutečnosti, že soudci, kteří pracují na tomtéž soudu a úseku jako soudce, jehož podjatost je posuzována, jsou v postavení poškozených v trestní věci, v níž je stěžovatel podezřelým ze spáchání trestných činů vůči nim. Vztah mezi soudci na jednom pracovišti vyplývající z jejich vzájemného pracovního styku nemůže být důvodem pro vyloučení soudců určitého soudu ani v případě, že by již byla podána obžaloba, dle níž by poškozeným byl soudce tohoto soudu, neboť pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce u určitého soudu sama o sobě není takovou skutečností, která by ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu vedla k pochybnostem, že žádný soudce tohoto soudu nemůže ve věci nestranně rozhodovat" [srov. usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 67/04 ze dne 4. 8. 2004 (U 42/34 SbNU 413)].
Podobně je nutno rozlišit pouhý pracovněprávní vztah ke státu (finančnímu úřadu) u soudkyně přísedící od konkrétních dalších okolností svědčících ve prospěch závěru, že mezi soudkyní přísedící a stěžovatelem (obviněným) byl určitý osobní vztah. Ostatně byla-li by mezi stěžovatelem a přísedící soudkyní jakákoli užší osobní vazba či známost, bezesporu by musela být stěžovateli přísedící soudkyně známá buď z osobního kontaktu, popř. alespoň podle jména (v případě písemného kontaktu s finančním úřadem), přičemž složení soudního senátu se stěžovatel dozvěděl nejpozději doručením rozsudku soudu prvého stupně a uvedenou podjatost by mohl v odvolacím řízení namítat, což však neučinil.
Z uvedeného je zřejmé (a stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí nic jiného), že podjatost přísedící je stěžovatelem dovozována pouze a jen z ex post zjištěné skutečnosti, že přísedící byla v pracovněprávním vztahu vůči státu (finančnímu úřadu), přičemž jedním z mnoha věřitelů obchodní společnosti stěžovatele byl právě stát (finanční úřad), a to za situace, kdy v daném trestním řízení nebylo stěžovateli kladeno za vinu nic, co by s uvedenými dluhy vůči státu souviselo.
Lze uzavřít, že pouhá skutečnost, že přísedící soudkyně je zaměstnankyní finančního úřadu, aniž by byl doložen jakýkoli bližší vztah k osobě obviněného v trestním řízení, nezakládá bez dalšího podjatost vůči tomuto obviněnému jen proto, že jeho obchodní společnost dluží státu na daních. Předmětem trestního stíhání v posuzované věci bylo podvodné jednání vůči soukromým třetím osobám, nikoli jakékoli skutky poškozující stát neplněním daňové povinnosti. Pouhá skutečnost, že mezi mnoha věřiteli obchodní společnosti stěžovatele byl též stát, nezakládá bez dalšího automaticky podjatost kteréhokoli pracovníka místně příslušného finančního úřadu v pozici soudce přísedícího v trestní věci, která se uvedených vztahů se státem nijak netýká.
Ústavní soud tak neshledává uvedenou námitku z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 Listiny jako relevantní.
Pokud jde o druhou namítanou protiústavní vadu řízení před obecnými soudy, opakuje stěžovatel stejné výhrady, které již předestřel jak odvolacímu soudu, tak dovolacímu soudu. Porušení práva na spravedlivý proces tak dovozuje z tvrzeného nesprávného vyhodnocení důkazů a tedy nesprávného závěru o jeho vině. Ústavní soud předně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).
Ústavní soud po zhodnocení argumentace odvolacího i dovolacího soudu nehledává v jejich postupu jakoukoli vadu. Stěžovatel nebyl trestně stíhán a odsouzen k trestu odnětí svobody pouze pro neschopnost dostát svému smluvnímu (civilnímu) závazku, jak tvrdí, nýbrž pro spáchání úmyslného trestného činu, přičemž skutkový stav byl obecnými soudy náležitě objasněn a obě napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna. Ani druhou námitku stěžovatele tak Ústavní soud nepovažuje za relevantní.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu