ECLI:CZ:US:2013:4.US.235.11.2
sp. zn. IV. ÚS 235/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 5. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 235/11 ve věci ústavní stížnosti G. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Jankovským, Karlovo náměstí 15, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 16 EXE 5532/2010, kterým byly zamítnuty stěžovatelovy námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
I. Postupem porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 16 EXE 5532/2010 zasaženo do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 16 EXE 5532/2010 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 1. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení obecného soudu.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatel je podle rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 3. 2005 sp. zn. 10 P 275/2001 povinen platit měsíčně na výživu nezletilé dcery M. Š. částku 13 000 Kč vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Výživné za měsíc únor 2010 uhradil stěžovatel poštovní poukázkou dne 19. 2. 2010 a dne 23. 2. 2010 byla zaslaná částka 13 000 Kč uložena na poště. Dne 17. 2. 2010 podala oprávněná proti stěžovateli návrh na nařízení exekuce. Dne 26. 4. 2010 vydal Okresní soud Praha-západ pod sp. zn. 16 EXE 5532/2010 usnesení, kterým podle citovaného rozsudku okresního soudu nařídil pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 13 000 Kč a pro náklady exekuce proti stěžovateli jako povinnému exekuci na jeho majetek. Pověřený exekutor, Mgr. Luděk Němec, vydal dne 19. 10. 2010 příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým určil náklady exekuce ve výši 7 800 Kč a náklady oprávněné spojené s právním zastoupením ve výši 6 432 Kč. Stěžovatel podal proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, které však Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 16 EXE 5532/2010 zamítl.
4. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že teprve od nařízení exekuce vzniká povinnost exekutora exekuci provést, povinný nesmí nakládat se svým majetkem a oprávněnému vznikají nároky na úhradu nákladů řízení. Dojde-li k úhradě vymáhaného dluhu či ke zpětvzetí návrhu po podání návrhu na nařízení exekuce, ale ještě před jejím nařízením soudem, nemá zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") žádné ustanovení, které by postup soudu v této fázi exekučního řízení přímo upravovalo. Exekutor byl pověřen provedením exekuce usnesením okresního soudu ze dne 26. 4. 2010, tedy dva měsíce poté, kdy pohledávka, pro kterou byl podán návrh na nařízení exekuce, byla uhrazena, a neexistoval žádný důvod ani pro nařízení exekuce, natož pro vymáhání uhrazené pohledávky. Tuto skutečnost exekutor znal, a již proto ani nevyzval stěžovatele k dobrovolnému splnění povinnosti. Exekutor nezjišťoval ani postižitelný majetek a nevydával ani exekuční příkazy, jimiž by byl tento zajištěn. Veškerá činnost exekutora spočívala v předložení návrhu na nařízení exekuce soudu a ve vydání stěžovaného příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to téměř osm měsíců po uhrazení pohledávky.
III.
5. Předmětná ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření Okresnímu soudu Praha-západ, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Ing. arch. Zdeňka Blažka odkázal na ústavní stížností napadené usnesení.
6. Stejně tak byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření i vedlejšímu účastníkovi řízení, tj. exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi, který svého práva využil a konstatoval, že dle jeho mínění ve věci nedošlo k porušení základního práva či svobody stěžovatele. Důvodem je především ta skutečnost, že v rámci odvolacího řízení mu bylo umožněno využít veškerých zákonných prostředků k ochraně svých práv. Obrana stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se týká pouze jeho nesouhlasu s aplikací příslušných zákonných ustanovení. Vedlejší účastník se domnívá, že tato věc nespadá do pravomoci Ústavního soudu, neboť stěžovatel svou ústavní stížností nebrojí proti porušení svých základních práv a svobod, ale proti správnosti rozhodnutí účastníka řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
7. Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti paní M. Š. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatel uhradil dlužné výživné splatné ke dni 15. 2. 2010 až poukázkou podanou na poště dne 19. 2. 2010. Exekuční řád v ustanovení §87 odst. 2 přímo zakotvuje právo oprávněného na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku a ukládá povinnému jejich náhradu. Náklady oprávněného přitom určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Výši nákladů oprávněného na jeho právní zastoupení advokátem stanoví §12 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by činnost exekutora vůbec nesměřovala k uspokojení práva oprávněné. V souvislosti s tím odkazuje na související judikaturu Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2740/08 ze dne 20. 10. 2009 (N 219/55 SbNU 59)]. Vedlejší účastnice je toho názoru, že na danou věc nelze aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), neboť náklady oprávněné byly uhrazeny na účet exekutora až dne 2. 12. 2010.
8. Stěžovatel ve své replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka polemizuje s jejich argumentací, načež dospívá k závěru, že rozhodnutí o povolení exekuce nemělo být vůbec vydáno, čímž by nemohlo dojít ani k vydání příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce ani k napadenému rozhodnutí účastníka řízení o námitkách proti němu. Povinnost exekuci provést nemůže exekutorovi vzniknout zahájením exekučního řízení, ale právě až poté, kdy bude tento provedením exekuce pověřen.
IV.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
11. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit "jistý stupeň ,dobrovolnosti' ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením." Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) se vztahoval na situaci, kdy povinný uhradil dlužné částky dobrovolně ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce, a v den, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, dobrovolně uhradil i náklady oprávněného. Ústavní soud v daném případě zohlednil skutečnost, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebyl relevantní ani §6 odst. 3 předmětné vyhlášky stanovící exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, jestliže by bylo v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) Ústavní soud také odmítl možnost uložení náhrady odměny soudního exekutora. Podle názoru Ústavního soudu bylo třeba též "náhradu hotových výdajů soudní exekutorky podle §13 odst. 1 předmětné vyhlášky posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce podle §5 a násl. této vyhlášky. V případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor již nemohl vymoci nic, a proto je základem pro určení jeho odměny částka nulová, je nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudní exekutorce do okamžiku, než bylo stěžovatelkou dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč."
12. Shora uvedené závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc, a proto na ně Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje. Ústavní soud vzal za prokázané, že se stěžovatel dostal do několikadenního prodlení, neboť dlužné výživné splatné do 15. 2. 2010 uhradil až o 4 dny později, tj. 19. 2. 2010. Následný procesní postup je na úvaze vedlejší účastnice a nelze jí ho upírat. Nicméně nařízení exekuce dne 26. 4. 2010, cca dva měsíce po uhrazení dlužné částky, postrádá svého účelu, resp. by mohlo směřovat pouze k vymožení nákladů oprávněné. Namítá-li vedlejší účastnice, že k úhradě nákladů oprávněné došlo až dne 2. 12. 2010, je nutno konstatovat, že z příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 19. 10. 2010 vyplývá, že paušální náhrada advokáta ve výši 4 760 Kč byla povinným po podání návrhu na nařízení exekuce oprávněné uhrazena, stejně tak byly uhrazeny i dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč včetně DPH.
13. Skutečnost, že dlužník splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění. Rozhodující skutečností je to, že pověřenému soudnímu exekutorovi žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatel svou povinnost splnil dobrovolně, a to ještě předtím, než mu došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve, než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení.
14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že porušením základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 16 EXE 5532/2010 zasaženo do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.