ECLI:CZ:US:2013:4.US.2402.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2402/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 2402/10 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Michala Kačmaříka, správce konkursní podstaty úpadce Prefabrikace Ostrava, a. s. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě, Jezdiště, IČ: 45192782, zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 18 Cm 43/2008-90 ze dne 19. listopadu 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 40/2010-118 ze dne 8. června 2010, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 2 345 914 Kč s příslušenstvím jako kupní ceny za zboží, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem organizační složky v Praze 1, Letenská 15, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Výroky II a III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 40/2010-118 ze dne 8. června 2010 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výroky II a III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 40/2010-118 ze dne 8. června 2010 se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se včas zaslanou a po formální stránce zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odpovídající ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Dle jeho názoru mělo být zasaženo do základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že mu obecné soudy zamítnutím žaloby neposkytly ochranu vlastnického práva v důsledku nedostatečných závěrů z provedeného dokazování a navíc jej zavázaly uhradit náhradu nákladů řízení, jakkoli jim byl tento postup na základě existující judikatury Ústavního soudu zapovězen.
II. Rozhodný obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu
2. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Z jeho obsahu se podává, že se stěžovatel žalobou podanou 11. srpna 1992 domáhal vůči Pozemním stavbám Ostrava, státnímu podniku "v likvidaci", IČ: 00171859, se sídlem v Ostravě, E. F. Buriána 20, později rozšířenou na Fond národního majetku České republiky, IČ: 41692918, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 (viz níže), zaplacení částky ve výši 2 345 914 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat nezaplacenou kupní cenou za zboží (stavební prvky a materiál) vyúčtované několika fakturami. Dne 3. 11. 1993 stěžovatel navrhl, aby byl do řízení připuštěn další účastník řízení na straně žalované, a to Fond národního majetku České republiky. Pozemní stavby Ostrava, státní podnik "v likvidaci", k žalobě stěžovatele ve svém písemném stanovisku ze dne 17. února 1994 nárok na zaplacení částky ve výši 2 345 514 Kč uznal co důvodu i výše.
3. Protože stěžovatel učinil interpretaci zmíněného uznání spornou, cituje Ústavní soud ze spisu (č. l. 8), že jde o podání učiněné právním zástupcem Pozemních staveb Ostrava, státní podnik "v likvidaci", JUDr. Vandou Klikovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská ul. 6, adresované "Krajskému obchodnímu soudu", se sídlem v Ostravě, 28. října 150, v řízení "č. j. 13 Cm 1296/92", s označenými účastníky a charakterem sporu a označené razítkem, že tato písemnost byla podána u soudu, a to dne 18. února 1994; stran obsahu podání jde o jednu větu: "Zažalovanou pohledávku uznáváme co do důvodu i výše, žaloba je oprávněná." Následuje uvedení data "17. února 1994" a podpisová doložka vystihující, že jde o právní úkon žalovaného provedený zástupcem. Na č. l. 9 spisu je pak založena plná moc právní zástupkyni, v níž je výslovně zmocněna uplatněné nároky uznávat.
4. Z obsahu spisu plyne, že soud na uvedené podání nijak nereagoval (viz ustanovení §153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 1994).
5. Na základě písemného podání ze dne 3. listopadu 1993 doplněného o další podání ze dne 7. září 1994 navrhl stěžovatel přistoupení dalšího odpůrce do řízení, a to Fondu národního majetku České republiky. Svůj návrh odůvodnil tím, že Pozemní stavby Ostrava, státní podnik "v likvidaci", nemá žádných finančních prostředků k úhradě svého závazku vůči stěžovateli, a proto je nutno k úhradě zavázat Českou republiku, resp. příslušný státní orgán České republiky. Usnesením soudu bylo tomuto návrhu vyhověno. Protože na Pozemní stavby Ostrava, státní podnik "v likvidaci", byl prohlášen konkurs, a ze zákona došlo k přerušení řízení, nebylo lze v řízení po dobu trvání konkursního řízení pokračovat. Jelikož však nešlo v dané věci na straně žalovaných o solidární, tj. nedělitelný závazek, bylo možno ve věci pokračovat v řízení vůči Fondu národního majetku České republiky, a proto nalézací soud věc, jíž se ústavní stížnost týká, vyloučil k samostatnému řízení.
6. Proti usnesení, kterým byl Fond národního majetku České republiky do řízení připuštěn, podal tento subjekt dne 2. 2. 1995 odvolání (aniž by byl právně zastoupen advokátem), v němž rozvedl úvahy stran své pasivní legitimace ve sporu. Vrchní soud v Praze odvoláním napadené usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě potvrdil. Podáním došlým Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě stěžovatel navrhl, aby soud povolil vystoupení Fondu národního majetku České republiky a na jeho místo nastoupení České republiky - Ministerstva financí, a to z důvodu, že stěžovatel dovodil pasivní legitimaci z ustanovení §19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, z ustanovení §15 zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení zákona č. 135/1996 Sb., kterým se provádějí některá opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky a kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, a mění zákon České národní rady č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 179/2005 Sb. Fond národního majetku České republiky se záměnou vyslovil souhlas (úkon proveden opět bez zastoupení advokátem). Ve spisu je založeno vyjádření ředitele odboru 43 Ministerstva financí JUDr. Jiřího Pivoňky ze dne 20. srpna 1997 určené řediteli odboru 11 téhož ministerstva Ing. Eduardu Janotovi, v němž je situace po právní stránce rozbírána a je konstatováno, za jakých okolností by Ministerstvo financí mohlo za státní podnik nějaké prostředky poskytnout; v závěru se konstatuje, že tak mohl za určitých okolností učinit likvidátor Pozemních staveb Ostrava, resp. v případě vstupu uvedeného subjektu do konkursu měl stěžovatel svoji pohledávku v konkursním řízení přihlásit.
7. V přílohovém spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 13 Cm 1296/92 se nachází vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 27. 9. 1993 (č. l. 12), v němž se ve vztahu k tomuto orgánu pojednává o nedostatku pasivní legitimace; podání je učiněno pověřeným pracovníkem toho úřadu. Je v něm též oznámení Ministerstva průmyslu a obchodu, soudu došlé dne 23. 6. 1997, že "na Pozemní stavby Ostrava, státní podnik ,v likvidaci' byl prohlášen konkurs". Soudní řízení vůči Pozemním stavbám Ostrava, státnímu podniku "v likvidaci", bylo usnesením č. j. 13 Cm 1296/1992-77 ze dne 12. 5. 2008 zastaveno, neboť soud zjistil, že žalovaný byl ke dni 7. 11. 2006 z obchodního rejstříku vymazán, a to na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 K 136/93-497 ze dne 8. 12. 2004, kterým byl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro nedostatek majetku k úhradě nákladů konkursu zamítnut. Ve věci sp. zn. 13 Cm 1296/92 se od počátku sporu (11. 8. 1992) do jeho skončení (12. 5. 2008) nekonalo ani jedno ústní jednání.
8. Na základě pověření ministra financí Ing. Miroslava Kalouska, daného pověřenému řediteli odboru 45 Ministerstva financí Bc. Liboru Antošovi, udělila Česká republika - Ministerstvo financí dne 20. 11. 2008 plnou moc JUDr. Pavlíně Sglundové, advokátce, aby ji v tomto sporu zastupovala. Na prvním jednání ve věci tato zástupkyně České republiky - Ministerstva financí odkázala na podání Fondu národního majetku České republiky (viz bod 6 shora). Dále mimo jiné uvedla, že v důsledku záměny účastníků, provedené až 3. 10. 1997, došlo vůči žalované k promlčení, neboť tato záměna byla učiněna po uplynutí promlčecí lhůty, jež počala "asi někdy v r. 1991". Závěrem rozvedla, že stěžovatel nikdy neoznačil jako žalovaného Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a proto i když zákonem č. 135/1996 Sb. došlo k jeho zrušení a přechodu působnosti na Ministerstvo financí, nemohlo dojít ke změně žalovaného ze zákona, jelikož na straně žalovaného až do podání z roku 1997 byl uváděn Fond národního majetku České republiky; opětovně namítla promlčení i nedostatek pasivní legitimace. Stěžovatel proti řečenému tvrdil, že učiněný návrh na záměnu účastníků byl jen nepodstatným úkonem, neboť nezávisle na tomto úkonu existovala univerzální sukcese daná zákony (přechod práv ze zákona). Stran námitky promlčení rozporoval, že žaloba byla podána včas a ve spisu je založeno uznání dluhu, přičemž působnost Fondu národního majetku České republiky podle ustanovení §2 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku), přešla na Ministerstvo financí.
9. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 18 Cm 43/2008-59 ze dne 17. 2. 2009 žalobu zamítl s odůvodněním, že Ministerstvo financí je tím orgánem České republiky, jehož prostřednictvím měly být žalované pohledávky v souladu s ustanovením §19 zákona č. 427/1990 Sb. uspokojeny. Oprávněnost těchto pohledávek žalovaná neučinila spornou, namítla však jejich promlčení. Soud po posouzení této námitky dospěl k závěru, že tato námitka je důvodná, a proto žalobu zamítl.
10. Stěžovatel v podaném odvolání ze dne 25. března 2009 namítl, že došlo k univerzální sukcesi státu, promlčecí lhůta byla vzhledem k uznání žalované pohledávky co do důvodu i výše desetiletá, běžící ode dne doručení uznání. Z opatrnosti vzhledem k náhradověnákladovému výroku napadeného rozsudku poukázal na závaznou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65), z něhož plynulo, že stát, jenž je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěn ze státního rozpočtu, nemá přenášet výkon svých práv a povinností na soukromý subjekt - advokáta; z tohoto důvodu neměl soud úspěšnému účastníkovi přiznat náhradu nákladů řízení. K podanému odvolání se vyjádřila právní zástupkyně žalované a uvedla, že uznání žalované pohledávky nebylo hmotněprávním úkonem, ale toliko uznáním nároku žalované v průběhu soudního řízení podle §153a občanského soudního řádu, a jednalo se tak pouze o procesní úkon adresovaný soudu. Nesouhlasila ani s námitkou stěžovatele týkající se univerzální sukcese státu, neboť tak by stěžovatel mohl žalovat kterýkoliv orgán státní správy, což nemůže obstát.
11. Odvolací soud napadený rozsudek zrušil a v rámci nosných důvodů svého rozhodnutí rozvedl, že uplatněný nárok nebyl promlčen, neboť ke dni, kdy byl Fond národního majetku České republiky zrušen, veškerý majetek, práva a povinnosti převzal stát. Za tohoto stavu věci Fond národního majetku České republiky ztratil způsobilost být účastníkem řízení, proto soud prvního stupně správně postupoval, když rozhodl, že bude v řízení na straně žalované pokračovat s Českou republikou - Ministerstvem financí, která převzala práva a povinnosti subjektu zaniklého (§107 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podle §107 odst. 4 o. s. ř. ten, kdo podle pravomocného usnesení nastoupil do řízení namísto účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, musí přijmout stav řízení, jaký je v době jeho nástupu do řízení. V praxi to znamená, uvedl odvolací soud, že všechny účinky hmotněprávní i procesní spojené se zahájením řízení mezi původními účastníky řízení zůstávají i po jeho nástupu do řízení zachovány a že procesní nástupce je vázán všemi procesními a hmotněprávními úkony, které v řízení učinil jeho procesní předchůdce. Uzavřel, že nebylo zapotřebí, aby žalobce znovu navrhl změnu v okruhu účastníků na straně žalované, neboť návrh a s ním spojené účinky, které učinil ve vztahu k Fondu národního majetku České republiky, zůstaly zachovány. Odvolací soud nalézacímu soudu uložil, aby se zabýval otázkou, zda odběratel proklamované zboží skutečně odebral, a tím mu vznikla korespondující povinnost zaplatit dohodnutou cenu. Uzavřel, že samotná faktura nemůže bez dalšího být a není důkazem potvrzujícím tvrzení, že zboží bylo skutečně dodáno.
12. Nalézací soud po provedeném dokazování, jak mu bylo uloženo odvolacím soudem, dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení, že mezi stěžovatelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o dodávce výrobků, že by došlo ke splnění dodávky zboží, a tudíž ani neprokázal vznik práva fakturovat, když k těmto svým tvrzením nepředložil žádné důkazy. Z uvedených důvodů žalobu zamítl a žádnému účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel podal proti zamítavému výroku odvolání, poukázav na uznání pohledávky, proti výroku o náhradě nákladů řízení podala odvolání žalovaná.
13. Odvolací soud vyřešil otázku, zda sporný závazek mohl být platně uznán či nikoliv tak, že k platnosti uznání závazku je kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony třeba písemné formy a dostatečné identifikace uznávaného závazku; z textu listiny (viz bod 3 shora) určil, že byla adresována krajskému obchodnímu soudu, přičemž podmínkou uznání je, že hmotněprávní úkon musí směřovat proti věřiteli; předmětné podání tuto podmínku nesplňovalo, neboť bylo zcela nepochybně určeno jen soudu. Proto lze předmětné uznání kvalifikovat jen jako úkon procesní, jehož obsahem bylo vyjádření žalovaného k žalobě. K otázce, zda by povinnost plnit stíhala i stávajícího žalovaného, tj. Českou republiku - Ministerstvo financí, odvolací soud konstatoval, že Fond národního majetku České republiky se stal k návrhu žalobce dalším účastníkem řízení na straně žalované, a to poté, kdy o jeho vstupu do řízení rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 4. ledna 1995 podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. Žalobce se tak domáhal svého nároku vůči dvěma samostatným subjektům, tedy vůči Pozemním stavbám Ostrava, státní podnik "v likvidaci", a vůči Fondu národního majetku České republiky. V důsledku zrušení Fondu národního majetku České republiky došlo ke ztrátě způsobilosti tohoto účastníka být účastníkem řízení, a proto soud prvního stupně správně rozhodl, že v řízení na straně žalované bude nadále pokračováno s Českou republikou - Ministerstvem financí, která převzala práva a povinností zaniklého subjektu. Z uvedeného vyplynulo, že Česká republika nemůže být právním nástupcem Pozemních staveb Ostrava, státního podniku "v likvidaci", neboť Česká republika - Ministerstvo financí je procesním předchůdcem jen Fondu národního majetku České republiky. Ani z dikce ustanovení §19 zákona č. 427/1990 Sb. odvolací soud nedovodil, že by stát měl být univerzálním právním nástupcem zaniklých státních podniků a měl nést odpovědnost za jiné splatné závazky. Ohledně náhrady nákladů řízení nesdílel názor prezentovaný stěžovatelem a s odvoláním na zásadu rovnosti účastníků nenalezl důvod pro to, aby byla státu odepřena možnost nechat se v řízení zastoupit advokátem, byť disponuje odborně zdatnými pracovníky, kteří jsou schopni hájit jeho zájmy. Za této situace považoval náklady řízení spočívající v zastoupení žalované advokátkou jako náklady účelně vynaložené; tato náhrada činila za řízení před soudem prvního stupně 144 946 Kč a za náklady odvolacího řízení celkem 53 216,40 Kč.
III. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
14. Ústavní soud vyzval účastníka řízení - Krajský soud v Ostravě, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten stručně poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s tím, že hodnotí ústavní stížnost jako nedůvodnou i s poukazem na to, že vytýkané nedostatky stěžovatel pojí s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, eventuálně zamítnuta.
15. Ústavní soud vyzval účastníka řízení - Vrchní soud v Olomouci, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten zopakoval své závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí a poukázal na jeho odůvodnění; s námitkami stěžovatele se neztotožnil, neboť ty byly vzneseny již v řízení před ním a v tomto směru se s nimi v rozhodnutí již vypořádal. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, eventuálně zamítnuta.
16. Ústavní soud vyzval vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ve věci byl doručen přípis České republiky - Ministerstva financí, že v řízení před Ústavním soudem za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ústavní soud vyzval Českou republiku - Ministerstvo financí, aby zhodnotila účinnou právní úpravu a svůj názor odůvodnila; obdobně vyzval i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen "Úřad"). Česká republika - Ministerstvo financí zdůraznila, že oprávnění jednat v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem plyne z ustanovení §3 odst. 1 písm. d) a ustanovení §20 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, (dále též jen "ZoÚZSVM"). K věci samé pak uvedla, že je namístě, aby se vyjádřil Úřad. Ústavní soud musel konstatovat, že z přiložené listiny, jíž ministr financí pověřil ředitele odboru 45 Ministerstva financí ing. Libora Antoše, aby v určených věcech do odvolání jednal jménem Ministerstva financí, neplyne, že by byl oprávněn v řízení před Ústavním soudem jednat za stát (jeho organizační složku); proto nemohl k podání přihlížet. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových k výzvě uvedl, že k otázce, kdo je oprávněn v daném případě jednat jménem státu, má za to, že je to právě on, neboť Úřad jedná v řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti v případech, kdy podaná ústavní stížnost souvisí s věcí týkající se majetku [ustanovení §3 odst. 1 písm. d) ZoÚZSVM], přičemž věcí týkající se majetku se rozumí pro účely uvedeného zákona rovněž věc týkající se závazku státu (ustanovení §20 odst. 1 ZoÚZSVM), včetně případů, kdy někdo tvrdí nebo popírá, že se jedná o majetek či závazek státu (ustanovení §20 odst. 2 ZoÚZSVM); uzavřel, že z uvedeného pak zcela jednoznačně vyplývá, že vedlejším účastníkem je Česká republika, jejíž organizační složkou, která by byla příslušná k úhradě případného závazku vzniklého z daného soudního řízení, je Ministerstvo financí, namísto kterého dle zvláštního předpisu, a to zákona č. 201/2002 Sb., jedná Úřad. K věci samé uvedl, že ústavní stížnost je nepřípustná z důvodu nevyčerpání dovolání, stran uznání dluhu učiněným Pozemními stavbami Ostrava, státní podnik "v likvidaci", zdůraznil, že nemůže být závazné pro vedlejšího účastníka, neboť Fond národního majetku České republiky nebyl právním nástupcem zmíněného státního podniku. Ohledně výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení odvolací soud podle Úřadu rozhodl ve vztahu žalobce a žalované v rámci komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci, takže rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo logickým ukončením celého soudního řízení včetně aplikace hlavních zásad, a to zásady úspěchu ve věci a zásady zavinění. Z toho pak lze vyvodit právní názor, že na přiznanou náhradu nákladů řízení jako celku, kde jako dominantní převládá zásada úspěchu ve věci jako zásada hlavní, doplněná zásadou zavinění, je možné pohlížet jako na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti druhému účastníkovi. Tím, že v řízení došlo k zastupování státu před soudem advokátem, s ohledem na specifičnost a složitost problematiky předmětu řízení, nelze na náklady takto vzniklé bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelně vynaložené. To má platit tím spíše, pokud jde o spor zahájený a zastupovaný stejným advokátem před účinností zákona č. 201/2002 Sb., kterým byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Závěrem navrhl, aby byla stížnost odmítnuta.
17. Ústavní soud musel jako předběžnou otázku vyřešit, kdo je v tomto řízení příslušný jednat za vedlejšího účastníka. V této věci je postaveno na jisto, že jde o pohledávku vůči státu v hodnotě cca. 2,3 mil. Kč s příslušenstvím, přičemž se nejedná o žádný z případů, v nichž by byl již před obecnými soudy povinen jednat Úřad [ustanovení §2 odst. 1 a §3 odst. 1 písm. a) až c) ZoÚZSVM]. Jde tedy "jen" o to, zda je to jen Úřad, kdo je povinen a oprávněn jednat za stát ve všech případech, kdy se před Ústavním soudem vede řízení o ústavní stížnosti vzešlé ze sporu o majetek, jehož účastníkem, resp. vedlejším účastníkem je stát, anebo může nastat situace, kdy tak bude činit někdo jiný.
18. Základní procesní ustanovení upravující některé aspekty řízení před Ústavním soudem (kromě Ústavy) se nachází ve zvláštním zákoně - zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §30 odst. 1 věty první stanoví: "Je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem stát, vystupuje za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu a v řízení jménem státu jedná vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec této organizační složky státu; tím není dotčeno právo státu nechat se zastoupit způsobem uvedeným v §29.", věta druhá stanoví: "Vystupuje-li podle zvláštního právního předpisu za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná v řízení jménem státu jeho zaměstnanec pověřený ředitelem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; to platí i v případě, kdy za podmínek uvedených ve zvláštním právním předpise je obec v řízení zastoupena státem, za nějž před Ústavním soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových." Z uvedeného plyne, že je dán prostor pro situace, kdy za stát bude vystupovat organizační složka státu, jakož i situace, kdy za stát bude vystupovat Úřad. Ze zákona o Ústavním soudu mohou být samozřejmě učiněny jiným zákonem výjimky; té se Úřad dovolává, přičemž tím míní ZoÚZSVM.
19. Klíčem ke správné interpretaci je výklad ustanovení §2 odst. 1, §3, 4 a 20 ZoÚZSVM a ustanovení §30 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu. Jestliže ustanovení §2 odst. 1 ZoÚZSVM stanoví, že "[ú]řad v případech a za podmínek stanovených tímto zákonem vystupuje za stát v řízení před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu (dále jen ,majetek') namísto organizačních složek příslušných hospodařit s tímto majetkem podle zvláštního právního předpisu (dále jen ,příslušná organizační složka').", pak jde jen o obecné vymezení, v jakých záležitostech je Úřad oprávněn a povinen vystupovat, jež svého konkrétního výrazu najde až s dalšími částmi ZoÚZSVM ("v případech a za podmínek stanovených tímto zákonem"), příp. jinými zákonnými normami (např. zákonem o Ústavním soudu). Klíčovým je jednak sousloví "ve věcech týkajících se majetku státu", jímž je třeba rozumět procesní aspekt - jde jen o jiný výraz pro "řízení" (zákonný text by bez ztráty svého smyslu mohl tedy znít "v řízeních týkajících se majetku státu"); smyslu a logice, že se souslovím "ve věcech týkajících se majetku státu" míní procesní aspekt, odpovídá i ustanovení §20 odst. 2 ZoÚZSVM, které z důvodu právní jistoty příkladmo některá z myslitelných řízení zdůrazňuje. Dalším klíčovým pojmem je samotný výraz "majetek", jenž je zaveden jako legislativní zkratka; jím se rozumí jen takový majetek, ohledně něhož je Úřad v případech a za podmínek stanovených ZoÚZSVM oprávněn vystupovat za stát. Majetek státu není žádným právním předpisem stanoven (definován), lze jím však rozumět soubor všech věcí movitých i nemovitých, jichž je výlučným nebo podílovým spoluvlastníkem, majetkových práv (zejména pohledávek), peněžních prostředků, cenných papírů, dalších práv a jiných majetkových hodnot. V širším slova smyslu, přiléhavěji označovaném jako "majetek veřejný", by do uvedeného pojmu spadaly i hodnoty, jež spravují (s nimiž hospodaří) kupř. územně samosprávné celky a Česká národní banka (u těchto subjektů se však fikcí stanoví, že jde o majetek jiných entit, o majetek od majetku státu rozdílný, avšak právě jen v té míře, v jaké stát připustí jejich "samostatnou existenci"). Do pojmu "majetek" se zpravidla nezahrnují závazky (dluhy). Aby vystupování Úřadu za stát nebylo omezeno jen na majetek ve smyslu aktiv, je tento pojem (majetek) rozšířen právě i o závazky státu a státních organizací ve smyslu pasiv (viz ustanovení §20 odst. 1 ZoÚZSVM).
20. Smyslem ustanovení §3 odst. 1 ZoÚZSVM je bezpochyby typové "zúžení" okruhu případů, v nichž bude Úřad za stát jednat; nejde tu (ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 ZoÚZSVM) o superfluum. To plyne ze základní a správné myšlenky, vyjádřené i smyslem a účelem zákona, aby se Úřad věnoval jen nejzásadnějším řízením, která vzhledem ke své důležitosti, specializaci a náročnosti, dané předmětem či povahou řízení, vyžadují naprosté profesionály, zcela srovnatelné s advokáty či členy jiných profesních skupin, již k výkonu svého povolání museli složit odborné zkoušky.
21. Jestliže procesní předpis upravující vystupování státu v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem stanoví oprávnění jak pro Úřad, tak pro organizační složku, a je-li zároveň ze zvláštního zákona jasné, v jakých řízeních Úřad za stát vystupuje, pak je nutné přijmout východisko, že Úřad je povinen a oprávněn jednat za stát v řízeních o ústavních stížnostech pouze v těch případech, jež se týkají majetku (a závazků) státu, resp. takového řízení, v němž Úřad již jednal nebo měl jednat (typicky před obecnými soudy či jinými orgány) a z něhož ústavní stížnost vzešla.
22. Uvedenou koncepci podporuje nejen fakt, že věta první ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nedoznala změny ani při příležitosti přijetí doprovodného zákona č. 202/2002 Sb. k ZoÚZSVM [zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů], ale i praxe, kterou Ústavní soud - zcela v souladu s výše uvedenými závěry - od okamžiku účinnosti ZoÚZSVM a zákona č. 202/2002 Sb. zavedl a dodržuje.
23. Ústavní soud proto uzavírá, že v řízení o ústavní stížnosti týkající se majetku státu je Úřad pro zastupování státu oprávněn jednat za stát jen v případech upravených v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, resp. v těch případech, jež se týkají majetku (a závazků) státu, v nichž Úřad již jednal nebo měl jednat (typicky před obecnými soudy či jinými orgány) a z nichž ústavní stížnost vzešla; v ostatních případech za stát jedná vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec organizační složky státu, která je příslušná hospodařit s majetkem státu podle zvláštního právního předpisu.
24. Protože vyjádření vedlejšího účastníka řízení k věci samé bylo učiněno osobou k tomu neoprávněnou, nemohl k němu Ústavní soud přihlížet. Nad rámec uvedeného je nutné zdůraznit, že Česká republika - Ministerstvo financí, ač vyzvána, své vyjádření k meritu věci nesdělila, čímž porušila svoji povinnost přikázanou ustanovením §14 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích; názor, že tak dle jejího přesvědčení měl učinit jiný orgán, není důvodem k jejímu vyvinění, resp. exoneraci.
25. Stěžovatel k výzvě Ústavního soudu svého práva na repliku ve stanovené lhůtě nevyužil a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení nezhodnotil.
26. Podle obecného principu právního, nestanoví-li přechodná ustanovení novelizujícího zákona jinak, pak se řízení vede a dokončí dle účinných zákonných ustanovení. Podle ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013: "[n]ebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Ústní jednání nařídí vždy, stanoví-li tak tento zákon nebo provádí-li Ústavní soud dokazování." Protože předjímaná situace nenastala, tj. od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, dokazování se provádět nebude a zákon jeho nařízení nestanoví, Ústavní soud ústní jednání nenařídil.
IV. Posouzení
27. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
28. Ústavní stížnost je zčásti, a to stran výroku ve věci samé, nepřípustná. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění do 31. 12. 2012, bylo lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné podat dovolání, o čemž byl stěžovatel výslovně poučen. Je tedy zřejmé, že stěžovatel k této části nevyčerpal procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzeném případě není s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh: opačný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením; k takovému závěru však Ústavní soud nedošel.
29. Ústavní soud ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení došel k závěru, že tato část návrhu je projednatelná, neboť náklady soudního řízení se ve smyslu §121 odst. 3 občanského zákoníku považují za náklady spojené s uplatněním pohledávky; protože však jde o nárok, jenž má základ v procesním právu, je výše těchto nákladů spojených s uplatněním pohledávky kvantifikována teprve (pravomocným) rozhodnutím soudu o přiznání jejich náhrady. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má proto konstitutivní charakter nejen ve vztahu ke vzniku práva na náhradu nákladů řízení, ale i ve vztahu k její výši, neboť obé je závislé na rozhodnutí soudu. Protože nejde o rozhodnutí ve věci samé a zákon v taxativně vyjmenovaných výjimkách jiný postup neumožňuje, je dovolání jen proti výroku o náhradě nákladů řízení ze zákona nepřípustné (viz ustanovení §236 a násl. o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). Za tohoto stavu je nutné umožnit, aby přezkumu Ústavního soudu byly podrobeny i takové soudní výroky (vykonatelné části rozhodnutí), které jsou sice výroky vedlejšími, nicméně mohou zasahovat do zaručených základních lidských práv a svobod. Bylo by projevem nepřípustného formalismu, aby byl stěžovatel nucen k napadání výroků ve věci samé jen proto, aby dosáhl ústavněprávní konformity výroků vedlejších.
30. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do níž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je zpravidla Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude Ústavní soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189); dostupné in http://nalus.usoud.cz]. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Obdobně to platí i pro rozpory mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy nutnými k jeho zjištění. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
31. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.
32. Jestliže zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva vynaložil, pak je přisouzení náhrady účelně vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z něhož však existují výjimky.
33. Ústavní soud uvozuje, že problematikou náhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem se ve srovnatelných věcech již opakovaně zabýval. Stalo se tak zejména těmito závaznými rozhodnutími: nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nálezem sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), nálezem sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357), nálezem sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), nálezem sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779), nálezem sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507), nálezem sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 18/60 SbNU 191); vše dostupné in http://nalus.usoud.cz.
34. Z uvedené judikatury plyne, že stát je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu; není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na jiný subjekt (kupř. na advokáta). Pokud tak přesto učiní, presumuje se, že není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; tím samozřejmě není dotčeno právo státu nechat se advokátem zastoupit.
35. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že při aplikaci uvedeného právního názoru je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu; lze si totiž představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem by byl stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou daným ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně, i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.
36. V souzeném případu šlo o věc triviální. K žalobě se až do převzetí věci Českou republikou - Ministerstvem financí vyjadřovali zaměstnanci či vedoucí příslušných orgánů, bez pomoci advokáta. Advokát zastupující Českou republiku - Ministerstvo financí sám pak jen opakoval a rozhojňoval argumentaci dříve uplatněnou; nosný důvod rozhodnutí ležel zcela mimo jeho návrhy.
37. Ačkoli tyto okolnosti včetně závazného právního názoru vyjádřeného v nálezové judikatuře Ústavního soudu byly odvolacímu soudu známy (a ten jako jediný naříkaný ústavněprávní deficit způsobil), přesto zvolil "ústavněprávní dialog" a od této judikatury se odchýlil. Takovému přístupu by nebylo co vytknout, kdyby se skutečně jednalo o názor odůvodněný a interpretačně zvládnutý alespoň v úrovni, v jaké je odvolací soud zvyklý rozhodovat právní otázky založené podústavním právem.
38. Pokud odvolací soud argumentoval právem státu na právní pomoc v řízení před soudy a na rovnost všech účastníků před zákonem, Ústavní soud uvádí, že při úvaze o možnosti státu nechat se v soudním řízení zastoupit advokátem (jako každá jiná právnická osoba) je třeba vzít v potaz, vedle výše uvedených skutečností, také specifické postavení státu. I z odborné literatury vyplývá, že stát má sice "v určitých situacích postavení právnické osoby"; stát se nemění v právnickou osobu, zůstává stále týž, avšak vystupuje v jiné roli, v roli soukromoprávního subjektu. To znamená pouze tolik, že mu vedle "vrchnostenské" moci náleží i "soukromoprávní subjektivita" (Beran K. Proč není stát právnickou osobou? Právní rozhledy č. 7/2006, str. 259.). Z tohoto hlediska je třeba brát v úvahu okolnost, že stát musí v souvislosti se svým právním zastoupením v soudním procesu zvažovat i jiná kritéria než běžná právnická osoba. Státu není odpírána možnost dát se zastoupit advokátem; je však zapovězeno, aby mu byly náklady se zastupováním advokátem v soudním řízení spojené, vyjma zcela zvláštních a výjimečných situací, nahrazovány. Tato kritéria Ústavní soud vymezil ve své výše uvedené judikatuře a odvolací soud je bez náležitého odůvodnění ve svém rozhodnutí o nákladech řízení nerespektoval. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
39. K námitce "uznání žalovaného nároku" pak Ústavní soud obiter dictum doplňuje, že uznáním nároku se ve smyslu §153a odst. 1 o. s. ř. rozumí procesní úkon žalovaného (tedy výslovný projev vůle žalovaného adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí, tj. zda jej uznává zcela nebo jen zčásti anebo pouze v právním základu (mezitímně); předmětem uznávacího prohlášení žalovaného může být jen nárok, který byl (podle obsahu podané žaloby nebo se souhlasem soudu změněné žaloby) předmětem řízení, a jeho příslušenství (nemůže se týkat jiných nároků). Protože žalovaný uznal nárok zcela, byl soud povinen rozhodnout podle tohoto uznání i bez výslovného návrhu žalobce (což se nestalo). Současně platí, že uznal-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, nesmí soud žalobu zamítnout proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno; v rozsudku pro uznání se nehodnotí výsledky dokazování. Řečené se plně vztahuje jen na již zaniklé Pozemní stavby Ostrava, státní podnik "v likvidaci", neboť připustil-li soud pravomocným usnesením Fond národního majetku České republiky, aby do řízení přistoupil, došlo tím současně ke změně v subjektech procesněprávního vztahu ve srovnání s tím, jak se vytvořil v době zahájení řízení. Vůči novému účastníku proto nemohou působit bez dalšího účinky procesního úkonu původně žalovaného (uznání nároku); vystupuje-li na straně žalovaného více osob, je třeba k uznání nároku souhlasu všech nerozlučných společníků (uznání učiněné samostatným společníkem zavazuje jen tohoto účastníka).
V. Akcesoria a závěr
40. Se zřetelem k obsahu rozhodnutí obecných soudů a výše uvedenému zhodnocení provedenému Ústavním soudem lze uzavřít, že v projednávané věci Vrchní soud v Olomouci nepostupoval ústavně konformně a předvídatelným způsobem; dopustil se pochybení, jež svojí intenzitou nabylo excesivní povahy a způsobilo zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
41. Vrchní soud v Olomouci porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto Ústavní soud v části vymezené výrokem II podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí v tomto rozsahu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
42. Ve zbývající části ústavní stížnosti, při respektování podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, nezbylo než návrh v části vymezené výrokem III podle ustanovení §82 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu per analogiam odmítnout.