ECLI:CZ:US:2013:4.US.2528.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2528/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Kavříka, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 č. j. 30 Cdo 2149/2011-161, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2010 č. j. 1 Co 183/2010-126 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2010 č. j. 23 C 206/2008-84, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Mgr. Jany Zwyrtek Hamplové jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a dobré jméno dle čl. 10 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2010 č. j. 23 C 206/2008-84 výrokem I. zamítl návrh stěžovatele, aby vedlejší účastnice byla povinna zdržet se vůči stěžovateli výroků naznačujících, že stěžovatel způsobil městu Mohelnice škodu, že hazardoval s jeho majetkem, že zapříčinil bankrot firmy ESMO a že je odpovědný za zvýšení cen za dodávku tepla v Mohelnici, výrokem II. zamítl návrh, aby vedlejší účastnice v deníku MF Dnes, v regionálním měsíčníku Mohelnicko a v Deníku (Šumpersko a Jesenicko) uveřejnila omluvu uvedenou ve výroku rozsudku a tuto omluvu přednesla na veřejném zasedání zastupitelstva města Mohelnice a na veřejném zasedání zastupitelstva Olomouckého kraje a zaslala ji regionální radě ODS Olomouckého kraje a výrokem III. zamítl návrh, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku 200.000,- Kč na nemajetkové újmě. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 1. 12. 2010 č. j. 1 Co 183/2010-126. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2012 č. j. 30 Cdo 2149/2011-161 odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neposkytnutí ochrany jeho právům na ochranu osobnosti. Nepravdivé výroky vedlejší účastnice prezentované ve sdělovacích prostředcích stěžovatele vážně poškodily v jeho občanském a politickém životě a staly se jednou z příčin jeho rezignace na všechny jím vykonávané veřejné funkce. Vedlejší účastnice nepravdivé informace podávala i v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, k němuž tato dala s několika dalšími osobami podnět, a ve kterém byl stěžovatel nakonec zproštěn obžaloby s tím, že nebyla žádná škoda zjištěna. Stěžovatelem uváděný argument tohoto zprošťujícího rozsudku přitom obecné soudy ve svých rozhodnutích zcela pominuly a odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že okolnost zproštění stěžovatele trestní obžaloby není pro posuzovanou věc právně významnou skutečností, neboť předmětem šetření v daném trestním řízení nebyla výše uvedené škody na vkladu města Mohelnice do společnosti ESMO Mohelnice, s. r. o. Stěžovatel v této souvislosti rovněž odmítá závěr odvolacího soudu, že vedlejší účastnice poškozující výroky pronášela pouze v době právní moci odsuzujícího trestního rozsudku o vině stěžovatele za zneužití pravomoci veřejného činitele. Podle přesvědčení stěžovatele tak vedlejší účastnice činila ještě i poté, co byl odsuzující trestní rozsudek Nejvyšším soudem zrušen. Za zcela nepřijatelný pak považuje stěžovatel celkový závěr učiněný odvolacím soudem, že se ze strany vedlejší účastnice jednalo o přípustnou, oprávněnou a věcnou kritiku, která vychází z pravdivých výchozích podkladů. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak podle názoru stěžovatele odporují skutkovým zjištěním a jejich závěry nerespektují příslušné právní normy, nálezy Ústavního soudu a judikaturu Nejvyššího soudu i obecných soudů. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 206/2008.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které nedovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti v mnoha ohledech zcela obsahově totožnou argumentaci, jíž postupně uplatnil nejen v odvolání a dovolání, ale i v samotné žalobě, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ústavní soud však jako soud stojící mimo soustavu obecných soudů není a nemůže být zvláštní opravnou instancí proti rozhodnutím těchto soudů. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Nezabývá se proto eventuálním porušením "běžných" práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že výklad a aplikace předpisů "jednoduchého" práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. V daném případě se o takový zásah nejedná.
6. Ústavní soud k posuzovanému případu stěžovatele jako bývalého dlouholetého politika v obecné rovině podotýká dle své ustálené judikatury, že byť se práva na ochranu osobnosti mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, musí tyto osoby akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou proto v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, č. 57, str. 605, a sp. zn. IV. ÚS 146/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 37, č. 71, str. 9). Důvodem je tu podpora veřejné diskuse o veřejných věcech a svobodného utváření názorů, kdy osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Politik tak nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí v tomto směru projevovat vyšší stupeň tolerance.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí relevantní ústavněprávní argumentaci, jež by svědčila pro přípustnost jeho ústavní stížnosti. Opakuje pouze, že stížností napadená rozhodnutí obecných soudů odporují zákonu, jsou v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu a odmítá závěry učiněné nalézacím a odvolacím soudem. Ústavní soud se při posuzování stěžovatelových argumentů musel ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že hlediska pro posuzování zásahu do práva na ochranu osobnosti jsou odlišná oproti účelu trestního řízení spočívajícího ve zjištění, zda jednání stěžovatele naplnilo skutkovou podstatu trestného činu uvedeného v obžalobě. Trestní řízení se tak k vedlejší účastnicí kritizovanému postupu stěžovatele při uzavírání leasingové smlouvy o vybudování kogenerační jednotky a k jeho nakládání s majetkem města vztahovalo jen nepřímo.
8. Ústavní soud posoudil ústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska argumentů uváděných stěžovatelem v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy na základě skutkových zjištění zhodnotily provedené důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyložily, jakými úvahami se při jejich hodnocení a učiněných právních závěrech řídily. V těchto jejich závěrech, které nedovodily neoprávněný zásah ze strany vedlejší účastnice do osobnostních práv stěžovatele dle čl. 10 odst. 1 Listiny ve smyslu ustanovení §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud protiústavnost neshledal. Ústavní soud tak v tomto směru nemůže jinak, než odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, aniž by považoval za nutné jejich argumentaci znovu opakovat.
9. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právními názory obecných soudů, neznamená sama o sobě upření jeho práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.
10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo o stěžovatelem tvrzeném porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu