ECLI:CZ:US:2013:4.US.2742.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2742/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 3/319, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 93/2013-90 ze dne 30. dubna 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces a principu legitimního očekávání domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 192/2009 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 22 C 192/2009-68 ze dne 5. října 2012 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na žalovaném Hlavním městě Praze (dále jen "žalovaný") domáhal náhrady škody ve výši 16.900,- Kč s přísl. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 93/2013-90 ze dne 30. dubna 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, dle kterého je jeho žalobou uplatněný nárok na náhradu škody mající původ v nezákonném odtahu vozidla stěžovatele promlčen a nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem se stěžovatel mohl domáhat, aniž musel před tím absolvovat řízení podle ust. §82 a násl. soudního řádu správního.
Stěžovatel je názoru, že promlčecí doba neběžela po dobu, po kterou stěžovatel vedl řízení podle ust. §82 a násl. soudního řádu správního, a to až do rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti proti zamítavému rozhodnuti krajského správního soudu o jeho žalobě podle ust. §82 soudního řádu správního, popř., že promlčecí doba neběžela minimálně po dobu do doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o uvedené kasační stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Své rozhodnutí též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Jeho závěru o promlčení práva stěžovatele na náhradu škody ve výši částky, kterou musel uhradit za odtah a zaparkování jeho vozidla na odstavném parkovišti, stejně jako závěru, dle kterého není opodstatněný ani požadavek stěžovatele na náhradu nákladů řízení vynaloženého stěžovatelem na výše popsané řízení podle ust. §82 a násl. soudního řádu správního a navazující řízení před Ústavním soudem (který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje), nemá Ústavní soud co vytknout.
Ústavní soud, stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 130/06 a ve shodě s odvolacím soudem zdůrazňuje, že předpokladem pro uplatnění náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem není kladné rozhodnutí vydané v řízení o ochraně před nezákonným zásahem podle ust. §82 a násl. soudního řádu správního (či v jiném obdobném řízení, jakým je řízení o ústavní stížnosti podle ust. §72 a násl. zákona o Ústavním soudu), a to na rozdíl od případu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§8 zák. č. 82/1998 Sb.). Stejný závěr zaujal též Nejvyšší soud např. v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4357/2010 ze dne 19. září 2011, když konstatoval, že podmínkou vzniku odpovědnosti za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí není jakákoliv autoritativní deklarace toho, že daný postup byl nesprávný. Z toho tedy plyne, že soud v příslušném řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem musí řešit otázku, zda úřední postup byl správný či nikoli, přičemž postupuje tak, jak ukládá ust. §135 občanského soudního řádu.
V souladu s výše uvedeným závěrem a taktéž s naposled uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, v němž byla řešena obdobná situace, pak Ústavní soud konstatuje, že okolnost, kdy by případně bylo vydáno rozhodnutí řešící pochybení na straně orgánu veřejné moci, je zcela bez vlivu na běh promlčecích dob a řízení o žalobě podle ust. §82 soudního řádu správního nezakládá stavění promlčecí doby k uplatnění nároku podle zák. č. 82/1998 Sb.
Je skutečností, že v (stěžovatelem uváděném) nálezu sp. zn. III. ÚS 150/03 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že toliko rozhodnutí dle ust. §87 odst. 2 soudního řádu správního může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem dle zák. č. 82/1998 Sb. Je však nutno uvést (obdobně jak to učinil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 130/06), že v daném případě šlo o otázku náhrady škody podle ust. §489 a §420 občanského zákoníku, v němž žaloba byla podána proti právnické osobě, která na základě pokynu Policie České republiky provedla odtah vozidla a že Ústavní soud tehdy řešil otázky jiné, přičemž jeho obecné úvahy, v rámci nichž vyslovil výše uvedené stanovisko, se daného předmětu sporu dotýkaly jen zprostředkovaně a toto stanovisko tedy nebylo nosným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. V podstatě tak šlo o obiter dictum. Naopak závěr opačný byl v usnesení sp. zn. III. ÚS 130/06 jedním z nosných důvodů, pro který byla Ústavní stížnost odmítnuta a je v souladu se závěrem Nejvyššího soudu, který (na rozdíl od Ústavního soudu) je primárně povolán k výkladu podústavního práva. Tento závěr má taktéž své logické a racionální odůvodnění. Z těchto důvodů jej tak Ústavní soud akceptoval (i) v projednávané věci jako ústavně souladný.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. prosince 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu