ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4357.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4357/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. S. , bytem v N., zastoupeného Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 38, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9, o zaplacení 1,407.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 75/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2010, č. j. 15 Co 133/2010-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 9. 2009, č. j. 22 C 75/2007-62, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 1.407.000,- Kč (výrok I.), zastavil řízení co do částky 394.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se domáhal žalované částky (ponížené částečným zpětvzetím žaloby zohledněném ve výroku II. rozsudku) jako náhrady škody, jež mu vznikla nesprávným úředním postupem Katastrálního úřadu pro Královohradecký kraj, katastrální pracoviště N. Žalobce uvedl, že se na základě udělení příklepu v dražbě ve spojení se smlouvou o konsorciu stal vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí – pozemků v k. ú. a obci H. a staveb, což bylo v roce 1991 tehdejším Střediskem geodézie N. zapsáno do evidence nemovitostí. Na základě žádosti o opravu chyby v katastru nemovitosti podané mimo jiné i předsedou privatizační komise a J. Š., druhým podílovým spoluvlastníkem, byl však žalobce jako spoluvlastník v roce 1994 zcela bezdůvodně vymazán z katastru nemovitostí. Katastrální úřad přitom nepostupoval dle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v tehdy účinném znění, a nevyrozuměl ho o odstranění této údajné chyby. Pokud by tak učinil, žalobce mohl projevit svůj nesouhlas a katastrální úřad by musel zahájit správní řízení. Žalobce se však musel domáhat ochrany svého práva u soudů prostřednictvím určovací žaloby, o níž bylo pravomocně rozhodnuto až po bezmála osmiletém soudním řízení rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2005. Žalobci v důsledku pochybení katastrálního úřadu vznikla škoda odpovídající ušlému zisku z nájemného za ideální polovinu nemovitostí v období od 1. 5. 1996 do 26. 4. 2005, a dále škoda ve výši nákladů vynaložených na soudní poplatky v částce 3.000,- Kč. Obvodní soud spor posoudil podle relevantních a na věc dopadajících ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a shledal, že ač je nesporné, že ze strany katastrálního úřadu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Obvodní soud připomněl, že zápis v katastru nemovitostí má pouze deklaratorní funkci, žalobce byl po celou dobu řádným spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a mohl se tak v souladu s §137 obč. zák. po druhém spoluvlastníku domáhat náhrady za užívání své ideální poloviny. V dané věci je zřejmé, že nesprávný úřední postup byl pouze jednou z více příčin vedoucích ke vzniku škody na straně žalobce, pro něž druhý spoluvlastník přestal žalobci platit úhradu za užívání jeho ideální poloviny nemovitostí. Primární příčinou vzniku škody byl v tomto případě postup J. Š., jenž finanční prostředky o své vůli přestal žalobci poukazovat. Je-li nesprávný úřední postup pouze druhotnou a vzdálenější příčinou škodlivého následku, pak se může poškozený úspěšně domáhat svého nároku vůči státu pouze, nemůže-li tento nárok uplatnit vůči škůdci primárnímu, v daném případě vůči tomu, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Žalobce však ani netvrdil, že by se domáhal uhrazení žalované částky po J. Š. Obvodní soud rovněž připomněl, že tento spoluvlastník byl iniciátorem provedení změny v katastru, a zasloužil se tedy o zápis v katastru popírající vlastnické právo žalobce. Za daných okolností není možné shledat, že by se žalobce mohl úspěšně domáhat náhrady ušlého zisku po státu. I kdyby přitom soud dospěl k jiným závěrům, vylučovala by úspěšnost žaloby z větší části vznesená námitka promlčení tvrzeného práva. Žalobce se o nesprávném úředním postupu dozvěděl nejpozději v průběhu roku 1997, v souladu s úpravou běhu promlčecích dob obsaženou v §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. by tak s ohledem na podání žaloby dne 26. 4. 2007 mohlo být žalobě vyhověno pouze za období od 26. 4. 2004 do 26. 4. 2005. Důvodná pak nemůže být žaloba ani ve vztahu k požadované náhradě soudních poplatků v částce 3000,- Kč. Povinnost nahradit žalobci náklady řízení včetně poplatků ve výši 2.500,- Kč byla uložena J. Š. pravomocným rozsudkem odvolacího soudu v původním sporu. Částka 500,- Kč, uhrazená jako poplatek zaplacený v souvislosti s podáním návrhu na vydání předběžného opatření, o němž však pro překážku litispendence nebylo vůbec jednáno a řízení o něm bylo zastaveno, má být žalobci soudem vrácena dle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a taktéž nemůže představovat škodu vzniklou na straně žalobce v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu. Soudu tedy nezbylo než žalobu v části, v jaké nedošlo k jejímu zpětvzetí, zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 5. 2010, č. j. 15 Co 133/2010-89, potvrdil v odvoláním napadeném výroku I. o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správná a dostatečná, za bezchybné označil rovněž jeho právní posouzení věci
a pro stručnost odkázal na jeho odůvodnění. Nepokusil-li se žalobce domoci svého práva vůči J. Š., nelze dovodit, že by tvrzená škoda mohla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu. Vznik škody odpovídající zaplaceným soudním poplatkům je pak vyloučen, bylo-li částečně rozhodnuto o jejich náhradě v řízení o určení vlastnictví a v částce 500,- Kč má být žalobci soudní poplatek vrácen.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jak do výroku o věci samé,
tak i do výroku nákladového podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je dle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval obsah rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že dle jeho názoru byly naplněny veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu: existence nesprávného úředního postupu, vznik škody i příčinná souvislost mezi nimi. Podle dovolatele je zřejmé, že katastrální úřad porušil zákon, v důsledku čehož se nezvýšil majetek žalobce, ač by k tomu při neexistenci nesprávného úředního postupu nepochybně došlo. Je přitom nerozhodné, zda se žalobce svého nároku domáhal či nedomáhal vůči J. Š., neboť při řádném postupu orgánu státu by škoda vůbec nevznikla. Dovolatel rovněž odmítl, že by jeho nárok mohl být promlčen, neboť se o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, dozvěděl až z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2005, č. j. 17 Co 120/2004-295, přičemž žaloba byla podána dne 26. 4. 2007, tj. v průběhu tříleté zákonné lhůty. Bylo by přitom zcela nelogické a předčasné, pokud by žalobce podával žalobu dříve než existovalo rozhodnutí soudu deklarující existenci nesprávného úředního postupu, což podle dovolatele dokládá i znění §8 zákona č. 82/1998 Sb., dle nějž je předpokladem úspěšnosti žaloby na náhradu škody zrušení nezákonného rozhodnutí. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost žalovaného nároku a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu však zásadní právní význam přiznat nelze. Závěry soudů obou stupňů jsou zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Nejvyšší soud opakovně zdůraznil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li se poškozený úspěšně domáhat uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 3031, CD 1/2005). Na straně dovolatele tedy nemohla vzniknout škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, nedomáhal-li se úhrady po tom, kdo mu ji po právu měl poskytnout. Dovolatel byl nehledě na pochybení katastrálního úřadu po celou dobu vlastníkem ideální jedné poloviny daných nemovitostí, užíval-li je výlučně druhý podílový spoluvlastník, pak není pochyb, že dovolateli po celou dobu svědčilo právo požadovat po něm úhradu za užívání nemovitostí nad rámec jeho podílu a nic mu nebránilo, aby se tohoto práva domáhal, a to popřípadě i v soudním řízení, kde by otázka vlastnictví byla řešena jako otázka předběžná. Rozsah odpovědnosti státu nelze bez dalšího rozšiřovat
i na majetkovou újmu způsobenou tím, že jiná osoba neplnila svou zákonnou povinnost, přičemž poškozený se ani nesnažil tuto osobu přimět, aby dostála svým povinnostem. Stát stíhá povinnost nahradit škodu v takovém případě, nemohl-li se poškozený v důsledku nesprávného úředního postupu domoci dlužné částky po povinném z prvotního závazkového vztahu. Nebylo-li však zjištěno, že by v projednávaném sporu tato situace nastala, není zde žádného podkladu pro závěr, že by žalovaná byla povinna reparovat dovolatelem tvrzenou majetkovou újmu, neboť se nemůže jednat o škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Obstojí-li přitom rozhodnutí soudů obou stupňů již s ohledem na správnost výše uvedeného závěru vylučujícího v dané věci vznik odpovědnosti státu za škodu odpovídající ušlému zisku na straně dovolatele, pak již tato skutečnost brání tomu, aby byl zásadní právní význam přiznán otázce promlčení, neboť její posouzení je již zcela bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn.
29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, sešit 6/2006). K tomu Nejvyšší soud podotýká, že argumentace dovolatele opírající se o §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., vymezující podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je zcela lichá. Podmínkou vzniku odpovědnosti za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí není jakákoliv autoritativní deklarace toho, že daný postup byl nesprávný. Okolnost, kdy bylo vydáno rozhodnutí pravomocně deklarující vlastnické právo dovolatele a v této souvislosti řešící i pochybení na straně katastrálního úřadu, je tedy v posuzované věci zcela bez vlivu na běh promlčecích dob.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání nemůže být přípustné ani v části,
v jaké směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o tvrzené škodě odpovídající zaplaceným soudním poplatkům, a to nejen proto, že dovolání v tomto směru neobsahuje žádné správnost rozhodnutí zpochybňující argumenty, v jejichž světle by bylo třeba zabývat se zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. V tomto případě se navíc jedná o nárok se samostatným skutkovým základem (jde o odlišně vymezenou škodu), vůči němuž je třeba přípustnost dovolání zvažovat zvláště (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2236, sešit 27/2004). Jelikož jde přitom o peněžité plnění nedosahující zákonem stanoveného bagatelního limitu 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání nelze považovat za přípustné ani ve vztahu k dovoláním výslovně napadenému nákladovému výroku. Ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.), nejde o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., ani o žádný z případů rozhodnutí, u nichž je možnost dovolacího přezkumu připuštěna ustanoveními §238, §238a a 239 o. s. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, svazek 1/2003).
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud
podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by
na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu