ECLI:CZ:US:2013:4.US.284.13.1
sp. zn. IV. ÚS 284/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. Josefa Višvádera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - západ, se sídlem úřadu v Praze 5, Plzeňská 298/276, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem společnosti Sládek & Partners, v. o. s., AK se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2012 č. j. 14 Kse 4/2012-143 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 18. 1. 2013 se Mgr. Jozef Višváder (dále jen "kárně obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky části I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kárný soud") vydaného v řízení o kárné žalobě.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 14 Kse 4/2012 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 29. 10. 2012 kárný soud v řízení o kárné žalobě podané ministrem spravedlnosti uznal kárně obviněného vinným kárnými proviněními podle §116 odst. 2 písm. a) a §116 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), a podle §116 odst. 3 písm. c) téhož zákona mu uložil pokutu ve výši 1 500 000 splatnou do 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí na účet kárného soudu (výroky v části I.) a kárně obviněného zprostil návrhů ministra spravedlnosti specifikovaných v části II. výroku.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím byl dotčen na svém základním právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že si je vědom limitů ústavního přezkumu ve vztahu ke skutkovým a právním závěrům činěným obecnými soudy v jejich rozhodnutích, přesto však tvrdil, že v jeho případě se kárný soud "s posuzovanou otázkou vypořádal způsobem a právní normy vyložil natolik extrémně, že porušil ústavně práva stěžovatele." Poukázal mimo jiné na nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281) a tvrdil, že v jeho případě se jednalo o interpretaci právních předpisů obecným soudem, která se opticky jevila jako interpretace na první pohled zákonná, byla však interpretací natolik extrémní, že vybočila z mezí ústavnosti.
IV.
Kárný soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, proč u prvního skutku nevyhověl některým důkazním návrhům stěžovatele a proč u druhého skutku neakceptoval zpochybňování jeho závažnosti stěžovatelem; závěrem vyjádřil přesvědčení, že kárný soud stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušil.
Stěžovatel v replice k vyjádření kárného soudu setrval na svém stanovisku, že se prvního ani druhého skutku, za něž byl kárně postižen, nedopustil, uvedl důvody a zopakoval petit ústavní stížnosti.
V.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ačkoliv v ústavní stížnosti byl stěžovatel jiného názoru, podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny nesprávným právním posouzením její věci kárným soudem.
Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry kárného soudu; naopak je toho názoru, že z napadeného rozhodnutí ani argumentace ústavní stížnosti žádný náznak takového nesouladu nelze dovodit.
K tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti nezbývá než opakovat, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto náležitě a velmi podrobně odůvodněným soudním rozhodnutím. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny měl proces vedený před kárným soudem kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost každé strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném a spravedlivém řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Závěry kárného soudu nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah jeho rozhodnutí může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by byl stěžovatel spokojen.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu