ECLI:CZ:US:2013:4.US.2863.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2863/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem Brno, Tišnovská 143, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 5. 2013 č. j. 1 Pp 14/2006-193 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 19. 7. 2013 č. j. 2 To 153/2013-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnostní stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy "absolutně pominuly humánnost výkladu práva".
Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Šumperku, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 11 let, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1999 č. j. 2 T 17/99-1091, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000 sp. zn. 1 To 179/99, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 5. 2006 č. j. 1 Pp 14/2006-15 na zkušební dobu sedmi let. Usnesením stížnostního soudu byla jeho stížnost zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho případě nesprávně interpretovaly učiněná skutková zjištění. Stěžovatel především popírá, že by v době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu prchal před spravedlností, jak je uvedeno v napadeném usnesení Okresního soudu v Šumperku. Tvrdí, že celé řízení bylo vedeno formalisticky, kdy obecné soudy pominuly veškeré důkazy v jeho prospěch. Stěžovatel zdůrazňuje, že na rozdíl od konstatování obecných soudů se v době podmíněného propuštění choval řádně a odsouzení v době podmíněného propuštění, které bylo amnestováno, podrobně vysvětlil. Dále namítá, že při stanovení jeho osobnostního profilu Okresní soud v Šumperku neprovedl důkaz dopisem ze dne 18. 5. 2013, ze kterého plyne, že si byl plně vědom svého pochybení, když se v mladém věku dopustil závažného trestného činu. Podle stěžovatele tento "pominutý důkaz potvrzuje, že se stěžovatel chová nadměrně řádným způsobem a plně respektuje povinnost občana této republiky ctít její zákony."
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžným další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 1 Pp 14/2006 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Zkušební doba mu byla stanovena na 7 let a byl nad ním vysloven dohled v rozsahu vymezeném ustanovením §26a a §26b trestního zákona. Stěžovateli bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle zpráv o chování stěžovatele ve zkušební době bylo jeho chování první tři roky po podmíněném propuštění hodnoceno vcelku pozitivně. Dne 17. 12. 2009 byla však soudu zaslána zpráva střediska Probační a mediační služby Brno o neplnění dohledu ze strany stěžovatele, v níž bylo konstatováno, že stanovený dohled neplní svůj účel a soud byl žádán o případné nařízení veřejného zasedání. Vzhledem k tomu, že odsouzeného nebylo možné kontaktovat, byla policie požádána o vypátrání jeho pobytu, přičemž dne 23. 3. 2010 soud rozhodl o vydání příkazu k zatčení stěžovatele. Stěžovatelův tehdejší pobyt se však nepodařilo zjistit a nebylo možné mu doručit předvolání k veřejnému zasedání.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2011 č. j. 88 T 14/2010-140 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 8 To 201/2011 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona a za toto jednání byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců.
V červnu 2011 bylo policií zjištěno, že stěžovatel se nachází v Kanadě a ve věci sp. zn. 88 T 14/2010 Městského soudu v Brně byl na stěžovatele vydán mezinárodní zatýkací rozkaz. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel byl z Kanady vyhoštěn a následně zatčen na základě evropského zatýkacího rozkazu v Polsku a dne 8. 8. 2012 byl předán do České republiky k výkonu trestu. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel nevzdal zásady speciality ve smyslu §406 trestního řádu a do České republiky byl vydán pouze ve věci Městského soudu v Brně, Okresní soud v Šumperku požádal Krajský soud ve Varšavě o souhlas k trestnímu stíhání stěžovatele v této věci a tento souhlas byl udělen. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 byl stěžovatel dne 3. 1. 2013 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody ve věci Městského soudu v Brně.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v otázce řádného života stěžovatele bylo soudy provedeno dostatečně podrobné šetření, v důsledku kterého soudy dospěly k závěru, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Po prvních třech letech podmíněného propuštění přestal plnit podmínky uloženého dohledu, dopustil se další úmyslné trestné činnosti, odcestoval do Kanady, aniž by toto sdělil orgánům činným v trestním řízení či Probační a mediační službě.
Vzhledem k výše popsaným okolnostem soudy konstatovaly, že později deklarovaná snaha stěžovatele po nápravě může být z jeho strany projevem snahy vyhnout se nepodmíněnému trestu odnětí svobody a nelze k ní za dané situace přihlédnout. Na základě uvedených zjištění pak trestní soudy dospěly k názoru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění nevedl řádný život a nevyhověl podmínkám, které mu byly v rámci podmíněného propuštění uloženy. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, že stěžovatel zbytek trestu odnětí svobody vykoná. Postup a závěry trestních soudů ve svém komplexu mají evidentně legitimní základ a rozhodně je lze považovat za souladné s ústavním pořádkem.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu