ECLI:CZ:US:2013:4.US.2991.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2991/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Blaženy Pekové, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Zůbkem, Mezibranská 1579/4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 22 Co 835/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení vodoinstalatérských prací a kanalizace v objektu zdravotního střediska v Praze - Modřanech. Vedlejší účastník dílo nedokončil a mezi účastníky smlouvy došlo ke sporu o zaplacení ceny za odvedenou práci. Následně podal vedlejší účastník na stěžovatelku žalobu o zaplacení částky 29.707,- Kč, kterou v průběhu řízení vzal zpět v rozsahu 5.000,- Kč. Žaloba byla podána u Okresního soudu v Prachaticích, který ve věci rozhodoval opakovaně, přičemž ve svém posledním rozsudku ze dne 27. 1. 2012 ve výroku I. žalobu žalobce zamítl. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42.948,- Kč a ve výroku III. byla žalobci uložena povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 13.854,- Kč. K podanému odvolání dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích k odlišným právním závěrům než stěžovatel a svým ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 24.707,- Kč s příslušenstvím. Stejně tak jí uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 71.199,2,- Kč.
Stěžovatelka se se závěry odvolacího soudu neztotožnila a podala předmětnou ústavní stížnost, v níž konstatuje, že v proběhlém soudním řízení došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle názoru stěžovatelky bylo již v řízení před soudem prvního stupně spolehlivě prokázáno, že předmětné dílo nebylo vedlejším účastníkem provedeno a dokončeno, že byla provedena pouze část díla, a to velice nekvalitně. Dále bylo prokázáno, že stěžovatelka zaplatila zhotoviteli částku, která převyšovala hodnotu díla stanovenou znalcem, kterého za účelem stanovení hodnoty díla určil soud. Stěžovatelka zaplatila vedlejšímu účastníkovi zálohu za provedení díla ve výši 20.000,- Kč. Vedlejší účastník jí posléze vystavil konečnou fakturu na částku 29.707,- Kč, při jejímž předložení mu stěžovatelka zaplatila částku 5.000,- Kč. Na rozdíl od okresního soudu vyložil odvolací soud zaplacení částky 5.000,- Kč jako uznání dluhu v plné výši, což je dle stěžovatelky vyloučeno. Poukazuje přitom na skutečnost, že se krajský soud nijak nevypořádal se skutečností, že v průběhu řízení u okresního soudu byla existence závazku stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníku vyvrácena. Důvodem je především ta skutečnost, že cena provedených prací byla přeplacena.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva; takovou argumentací je totiž Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
V předmětném případě stěžovatelka namítá především tu skutečnost, že nalézací a odvolací soud dospěly k odlišnému právnímu závěru stran uznání dluhu. Krajský soud vyšel ve svých úvahách z toho, že při hodnocení, zda v tom kterém případě dojde realizací platby k uznání dluhu či nikoliv, nezáleží na tom, jak tento úkon vnímá dlužník, ale jak jej vnímá jeho okolí. Podle Ústavního soudu se v tomto případě jedná o věc spadající typicky do výkladu jednoduchého práva. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší nastíněné závěry jakkoli přezkoumávat a snažit se tak o výklad či dokonce sjednocení judikatury v této oblasti. V souvislosti s provedeným hodnocením důkazů Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud uvedl důvody, které ho k jeho právnímu názoru vedly. Namítá-li stěžovatelka, že v předmětném případě došlo k přeplacení dohodnutých prací, je tato námitka v době smluvní volnosti bezpředmětná.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu