ECLI:CZ:US:2013:4.US.3085.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3085/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Antonína Postřihače CSc., právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Pechem, Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013 č. j. 14 Co 275/2013-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud Plzeň-město svým usnesením ze dne 16. 4. 2013 č. j. 72 E 285/2012-36 rozhodl tak, že zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu Plzeň-město č. j. 72 E 285/2012-8 ze dne 25. 7. 2012 za současného nepřiznání nákladů řízení žádné ze sporných stran a zrušení výroku III. uvedeného usnesení okresního soudu. Krajský soud k odvolání oprávněného změnil usnesení soudu prvé instance mj. tak, že návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl.
Soud první instance původní řízení zastavil z důvodu řádně vznesené námitky promlčení. Krajský soud však následně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu - velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1103/2010, podle něhož při neúplné úpravě promlčení v zákoně 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, je nutno aplikovat ustanovení §100-114 občanského zákoníku. Tato aplikace jednoduchého práva je dle náhledu stěžovatele zjevně protiústavní, neboť využívá pravou retroaktivitu zákona, která je v právním státě nepřípustná. Podle názoru stěžovatele je třeba striktně a důsledně aplikovat zákon 589/1992 Sb., tak jak to ostatně správně učinil i soud první instance, resp. jak stanovila dříve konstantní judikatura Nejvyššího soudu (srov. 20 Cdo 2464/2009). Názor Nejvyššího soudu o tom, že zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval neúplnou úpravu promlčení ve znění účinném do 31. 12. 2008, je velmi sporný. Dle náhledu stěžovatele citovaný zákon vždy obsahoval ucelenou úpravu promlčení a není a nebylo tak důvodu postupovat cestou aplikace analogie legis. Zákon č. 592/1992 Sb. je lex specialis k obecným zákonným ustanovením např. k zákonu č. 40/1964 Sb. a právě proto je na místě aplikovat zákon dopadající přímo na danou problematiku. Soudem uplatněný právní závěr nelze aplikovat zvláště za situace, kdy jeden ze subjektů sporného řízení je subjektem veřejného práva, tedy subjekt, již ze své vlastní povahy nadřazený druhému účastníku řízení.
Rozhodnutím krajského soudu tak došlo dle náhledu stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V předmětném případě se stěžovatel zásadně rozchází s obecnými soudy v tom, zda lze užít argumentaci per analogiam legis za situce, kdy by mělo dojít k aplikaci ustanovení soukromoprávního předpisu v oblasti veřejného práva. K uvedenému nutno předně konstatovat, že se nejedná o tzv. pravou retroaktivitu, ale pouze o změnu soudní judikatury, která obecně přípustná je. Je sice pravdou, že v předmětném případě došlo k užití soukromoprávního předpisu v rámci posuzování veřejnoprávního vztahu, nicméně promlčení je institutem obecným a lze tedy očekávat, že tento bude v rámci práva nadán obdobným obsahem - pokud zákon nestanoví výslovně jinak. Prakticky totožnou problematikou se v minulosti zabýval Ústavní soud např. ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2039/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz).
Namítá-li stěžovatel odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu