ECLI:CZ:US:2013:4.US.3190.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3190/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Miloslava Sochůrka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem AK se sídlem Moskevská 637/16, 460 01 Liberec 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012 č. j. 20 Cdo 1346/2011-2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v exekučním řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojeného napadeného rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce s tvrzením, že exekuční titul není pravomocný a vykonatelný. Výkon rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v České Lípě z května 1996 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, z listopadu 1996) byl nařízen již v červnu 1997, stěžovatel však údajně až po řádném prostudování spisového materiálu zjistil absenci dokladu, prokazujícího doručení exekučního titulu jemu či jeho tehdejší právní zástupkyni, nezpochybňuje zároveň, že o jejich vydání a obsahu byl již informován. Návrh stěžovatele na zastavení exekuce Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 4. 5. 2010 č. j. E 2160/96-1145 zamítl, jeho rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil usnesením ze dne 3. 2. 2011 č. j. 73 Co 242/2010-1197. Soudy obou stupňů vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že exekuční titul byl doručen do vlastních rukou tehdejších zmocněnců účastníků, krajský soud reagoval na odvolací námitky stěžovatele a jeho návrhy na provedení dalších důkazů hodnotil jako nadbytečné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, či že by odvolací soud při posuzování existence důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí uplatnil nestandardní právní názory. Dovolací soud vyložil, že pokud stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu vady řízení, tyto nebyly u dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. považovány za způsobilý důvod dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se závěry dovolacího soudu, kritizoval jejich nesrozumitelnost a setrval na tvrzení, že dokazování stran doručení exekučního titulu nebylo provedeno dostatečně.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K tvrzenému porušení základních práv stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Ústavní soud připomíná svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které dal opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné, v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodnutím o naplnění podstaty stěžovatelem tvrzených dovolacích důvodů. V odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud vyložil předpoklady úspěšnosti dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jakož i to, co lze považovat za nesprávné právní posouzení věci či vadné skutkové zjištění. Poté přezkoumatelným a akceptovatelným způsobem vyložil, jak hodnotil právní závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci vyjádřené v napadeném usnesení a proč naplnění dovolacího důvodu neshledal.
Ústavní soud též v řadě svých dřívějších rozhodnutí vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní a že zákonodárcem zakotvené omezení některých věcí z přezkumu Nejvyššího soudu nepovažuje v obecné rovině za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007, N 93/45 SbNU 335).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu