ECLI:CZ:US:2007:1.US.750.06.1
sp. zn. I. ÚS 750/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 6. června 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006 č. j. 33 Odo 1098/2006-213, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto stěžovatelčino dovolání, s připojeným návrhem na zrušení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
I. Ústavní stížnost se zamítá.
II. Řízení o návrhu na zrušení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu se zastavuje.
Odůvodnění:
I.
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006 č. j. 33 Odo 1098/2006-213, navrhla jeho zrušení a připojila návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 3. 2006 č. j. 21 Co 623/2005-182 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 3. 2006 č. j. 21 Co 623/2005-190 změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2005 č. j. 17 C 34/2002-152 tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 650 Kč s 8% úrokem z prodlení od 10. 7. 2001 do zaplacení a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218a o. s. ř. odmítl pro opožděnost.
3. Se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že dovolání bylo podáno opožděně, stěžovatelka nesouhlasí. Uvádí, že dovolání podala prostřednictvím elektronické pošty s elektronickým podpisem na adresu elektronické podatelny Okresního soudu v Hradci Králové posta@osoud.hrk.justice.cz dne 6. 6. 2006, o čemž jí bylo obratem doručeno potvrzení elektronické pošty o doručení dne 6. 6. 2006 ve 23.05 hod. Dále upozorňuje, že dne 7. 6. 2006 v 6.51 hod. obdržela automatické potvrzení o tom, že předmětné elektronické podání odeslané dne 6. 6. 2006 ve 23.04 hod. bylo přečteno dne 7. 6. 2006 v 6.50 hod. Z důvodu právní jistoty stěžovatelka podala stejnopis dovolání s přílohami ještě prostřednictvím pošty. Každopádně tak považuje elektronické podání dne 6. 6. 2006 za včasně podané. Nesprávným rozhodnutím Nejvyššího soudu tak mělo být stěžovatelce upřeno právo jednat před soudem. Dodává, že i pokud by byly shledány pochybnosti ohledně pravosti elektronického podpisu, bylo podání ve lhůtě doplněno písemně. Ve svých závěrech se stěžovatelka opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 319/05 (N 89/41 SbNU 141), ve kterém je vyložena problematika elektronického podpisu prostřednictvím akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb. Ve své věci dovozuje porušení základních práv zaručených čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2007 stručně shrnul odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že k ústavní stížnosti se nemůže blíže vyjádřit, neboť nemá k dispozici spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 C 34/2002. (Pozn.: Nejvyšší soud využil možnosti nahlédnout do předmětného spisu v prostorách Ústavního soudu dne 1. 2. 2007, dle záznamu na č. l. 18 spisu Ústavního soudu.)
5. Na výzvu k replice stěžovatelka nereagovala.
6. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 C 34/2002 Ústavní soud dále zjistil, že na č. l. 192 je založena vytištěná kopie emailu odeslaného z adresy posta@osoud.hrk.justice.cz na adresu ivitova@osoud.hrk.justice.cz dne 7. 6. 2006 v 6.52 hod., kterým je zjevně v rámci soudu předáno (přeposláno) dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 623/2005 s připojeným údajem z původního elektronického podání kromě jiného o odeslání dne 6. 6. 2006 v 11.05 PM (pozn. post meridiem).
7. V napadeném usnesení Nejvyšší soud (č. l. 213) v odůvodnění především uvedl, že podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, přičemž zmeškání lhůty k dovolání nelze prominout. Dále dospěl k závěru, že z obsahu spisu vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i opravné usnesení byly doručovány tehdejší zástupkyni stěžovatelky Mgr. M. D. (§45b odst. 1, §48 odst. 1 a §158 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.); obě tyto zásilky (tedy i zásilku s opravným usnesením) převzala dne 6. 4. 2006 E. S. - zaměstnankyně Mgr. M. D. (§48 odst. 2 o. s. ř.). Ve smyslu §57 odst. 2 o. s. ř. tak v dané věci poslední den lhůty k podání dovolání připadl na úterý 6. 6. 2006. Zároveň Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání bylo zástupcem stěžovatelky v elektronické podobě odesláno až dne 7. 6. 2006, tj. tentýž den, kdy byl jeho originál odevzdán orgánu, který má povinnost je doručit - České poště, s. p., což bylo učiněno zjevně po marném uplynutí dovolací lhůty, tedy opožděně. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218a o. s. ř.
8. Stěžovatelka vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání (č. l. 24), Nejvyšší soud se ve stanovené lhůtě k eventualitě upuštění od ústního jednání nevyjádřil, Ústavní soud má proto v souladu s §101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti takovému postupu Ústavního soudu nemá námitek.
9. Po věcném projednání Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
II.
10. Především je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jak ve své ustálené judikatuře opakuje, není univerzální přezkumnou instancí povolanou k nápravě jakýchkoliv pochybení obecných soudů, nýbrž orgánem ochrany toliko ústavnosti. Zvláště pak jeho úkolem nemá být náprava zjevných omylů, kterých se obecné soudy dopustí. Na druhou stranu, má-li evidentní omyl či chyba obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v této souvislosti zvážit dosah ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Rovněž je nutno zdůraznit, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán například v situaci, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/4 SbNU 255).
11. V nálezu ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06 (N 32/44 SbNU 393) Ústavní soud naposledy vyjádřil svůj právní názor na důsledky, které elementární omyl obecného soudu může ve sféře základních práv jednotlivce vyvolat. Nejvyšší soud tehdy mylně určil datum, od kterého se odvíjela lhůta pro podání dovolání, a Ústavní soud byl nucen konstatovat, že včasné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro opožděnost. Tento postup znamenal zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň však zdůraznil, že pro takové rozhodnutí nachází odůvodnění v čl. 4 Ústavy České republiky ("Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci."), avšak z ústavního vymezení jeho pravomocí a funkcí, jež plní v ústavním systému, mu taková funkce nápravy právně bagatelních chyb nepřísluší.
12. V nyní projednávané věci má Ústavní soud za prokázané, že v poslední den lhůty pro podání dovolání dne 6. 6. 2006 ve 23.05 hod. stěžovatelka prostřednictvím elektronické pošty zaslala na adresu elektronické podatelny soudu prvního stupně elektronické podání označené jako "dovolání proti rozsudku Krajského soudu Hradec Králové sp. zn. 21 Co 623/2005". Tento údaj, že k doručení soudu prvního stupně došlo dne 6. 6. 2006, není předloženým spisovým materiálem nijak zpochybněn, naopak v jeho prospěch svědčí již zmiňovaná vytištěná kopie emailové zprávy na č. l. 192 spisu Okresního soudu v Hradci Králové, jež obsahuje i původní hlavičku elektronického podání stěžovatelky, a dále kopie elektronického potvrzení o přečtení podání podatelnou soudu (příloha B spisu Ústavního soudu), která rovněž obsahuje údaj o odeslání elektronického podání dne 6. 6. 2006 ve 23.04 hod., a kopie automatického potvrzení o doručení podání na elektronickou adresu posta@osoud.hrk.justice.cz dne 6. 6. 2006 ve 23.05 hod. (listina připojená k příloze B spisu Ústavního soudu), což jsou listiny, které k ústavní stížnosti připojila stěžovatelka.)
13. S těmito skutečnostmi (obsah dokumentu na č. l. 192 soudního spisu) se však Nejvyšší soud nijak nevypořádal a za den doručení elektronického podání bez dalšího zdůvodnění považoval 7. 6. 2006, což dle úvahy Ústavního soudu bylo způsobeno mylným posouzením citované kopie emailu na č. l. 192, která datum 7. 6. 2006 (6.52 hod.) v záhlaví obsahuje, avšak nikoliv v souvislosti s doručením stěžovatelčina podání, nýbrž v souvislosti s předáním (v běžné terminologii forward; použití této funkce je rovněž zřejmé ze zkratky FW automaticky zařazené v hlavičce emailové zprávy) stěžovatelčina dovolání mezi jednotlivými pracovišti soudu. Toto mylné posouzení se pak stalo hlavním důvodem pro odmítnutí stěžovatelčina dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218a o. s. ř.
14. Obecně tedy lze mít za to, že při absenci dostatečné legislativní úpravy nápravy takovýchto zřejmých faktických omylů v rámci soustavy obecných soudů Ústavní soud s ohledem na čl. 4 Ústavy nemůže tolerovat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zamezení přístupu k soudu, jako důsledku věcného omylu obecného soudu např. při posouzení včasnosti opravného prostředku. Tento právní názor však v žádném případě nemůže vést k mechanickému rušení napadených rozhodnutí ve všech případech, nýbrž je nutno vždy zvažovat konkrétní kontext případu a materiální (skutečné) důsledky do právní sféry stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší samostatně zvažovat věcnou opodstatněnost podaného opravného prostředku namísto příslušného obecného soudu, nemůže však vzhledem k požadavku racionality a účelnosti rozhodovací činnosti alibisticky posouvat stěžovatele do dalšího řízení, ve kterém ex lege nemá naději na úspěch z důvodu zřejmé nepřípustnosti původně podaného opravného prostředku. Takový postup by neměl pro stěžovatele žádný právní význam, prodloužil by celkovou délku řízení a rovněž by stěžovateli zvýšil náklady na právní zastoupení.
15. V nyní projednávané věci stěžovatelka, byť po úředních hodinách soudu, včas podala dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o nároku v částce 4 650 Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení. Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. připouští dovolání proti rozsudku, jímž bylo změněno rozhodnutí prvního stupně (toliko) ve věci samé, ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dále zakotvuje nepřípustnost dovolání ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč bez ohledu na příslušenství pohledávky. Je proto zřejmé, že dovolání stěžovatelky s ohledem na tato ustanovení a jejich ustálený výklad Nejvyšším soudem nemělo naději na úspěch z důvodu nepřípustnosti (srov. například výběr judikatury Nejvyššího soudu obsažený v publikaci Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2006, str. 1246).
16. Praxe Nejvyššího soudu ohledně interpretace a aplikace §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyla zpochybněna ani Ústavním soudem, který v řadě svých rozhodnutí použití tohoto ustanovení Nejvyšším soudem aproboval, tj. neshledal při jeho standardní aplikaci porušení základních práv ani neinicioval řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu [jedná se např. o ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikovaná usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 5/07 ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 390/06 ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 216/06 ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 104/06 ze dne 14. 12. 2006; rovněž např. v nálezu I. ÚS 503/05 ze dne 28. března 2006 (N 73/40 SbNU 735) při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud z nastíněného ustáleného výkladu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vycházel, tedy nijak nezpochybnil obsah tohoto ustanovení. Právo na dovolání, resp. právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou základních práv a svobod, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, U 18/26 SbNU 381)]. Je tedy ve volné dispozici zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.
17. Z uvedeného plyne závěr, že Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal pochybení, nikoliv však porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť zřejmý skutkový omyl Nejvyššího soudu sice vedl k nesprávnému rozhodnutí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/06 - viz výše), avšak v situaci, kdy podané dovolání stěžovatelky bylo dle ustáleného výkladu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřípustné. V takovém případě by kasace napadeného rozhodnutí byla pouhým formalistickým gestem, které by postrádalo právního významu.
18. Ve světle výše uvedeného odůvodnění považuje Ústavní soud stěžovatelčinu argumentaci ve vztahu k významu tzv. elektronického podpisu za nadbytečnou, neboť v nyní projednávané věci nebylo rozhodné, zda elektronické podání bylo podáno s připojeným elektronickým podpisem či nikoliv, pokud bylo následně doplněno stejnopisem podání poštou. V tomto směru Ústavní soud neprováděl dokazování.
III.
19. Stěžovatelka k ústavní stížnosti bez jakéhokoliv odůvodnění připojila návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., u něhož bylo bez ohledu na výsledek řízení o samotné ústavní stížnosti zjevné, že nesplňuje podmínky §74 zákona o Ústavním soudu, neboť uvedené ustanovení nebylo ve věci aplikováno, a skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, nemá s napadeným ustanovením žádnou souvislost. Ústavní soud judikuje (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 207/97, N 77/11 SbNU 205), že v takovém případě je návrh podán osobou neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka v průběhu řízení dne 28. 3. 2007 doručila Ústavnímu soudu zpětvzetí tohoto návrhu. Ústavní soud proto řízení o návrhu na zrušení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zastavil podle §77 zákona o Ústavním soudu per analogiam, neboť je-li dán předpoklad pro odmítnutí návrhu podaného podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, není důvodu pro setrvání na zásadě oficiality, která je jinak v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů převažující.
IV.
20. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Řízení o připojeném návrhu na zrušení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ústavní soudu podle §77 zákona o Ústavním soudu per analogiam zastavil.