ECLI:CZ:US:2013:4.US.3687.11.2
sp. zn. IV. ÚS 3687/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha, i. s. JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 10/2011-93 ze dne 31. 8. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 358/2009-57 ze dne 9. 9. 2010 a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. vav/6972/09 ze dne 7. 10. 2009 a o návrhu na zrušení §60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 8 Ca 358/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti návrhu vyžádal, bylo zjištěno, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") rozhodnutím č. j. vav/6972/09 ze dne 7. 10. 2009 uložila stěžovatelce pokutu ve výši 1.500.000,- Kč za pokračující správní delikt dle §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, jehož se měla stěžovatelka dopustit tím, že za období od 3. 3. 2008 do 30. 3. 2008 v celkem 32 případech zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově neoddělila obchodní sdělení, naplňující definiční znaky reklamy, od ostatních částí programu, čímž porušila povinnost plynoucí z ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen "zákon o rozhlasovém a televizním vysílání"). Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Rady žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 8 Ca 358/2009-57 ze dne 9. 9. 2010 zamítl. Následná kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 10/2011-93 ze dne 31. 8. 2011.
Výše uvedená rozhodnutí Rady, městského a Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení zásady nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny a zásady retroaktivity in mitius dle čl. 40 odst. 6 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že §48 odst. 4 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném do 31. 5. 2010, ukládal provozovatelům televizního vysílání povinnost zajistit, aby reklamy byly a) rozeznatelné a b) zřetelně odděleny od ostatního obsahu. Po novele provedené zákonem č. 132/2010 Sb. již zákon o rozhlasovém a televizním vysílání povinnost oddělit reklamu od ostatního vysílání neukládá; zůstala zachována toliko povinnost zajistit rozpoznatelnost reklamy. V důsledku změny zákonné úpravy trestnost jednání stěžovatelky, tak jak bylo vymezeno v rozhodnutí Rady, zanikla. Obecné soudy se tedy měly řídit novou právní úpravou, která byla pro stěžovatelku příznivější. Nejvyšší správní soud sice výše uvedené argumentaci stěžovatelky přisvědčil, nicméně současně konstatoval, že její jednání je možno kvalifikovat jako správní delikt i dle novelizovaného znění zákona, protože nebyla splněna podmínka rozpoznatelnosti obchodního sdělení ve smyslu §48 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném od 1. 6. 2010. Tímto způsobem Nejvyšší správní soud porušil zásadu jednoty skutku, neboť nerespektoval vymezení skutkové podstaty správního deliktu v rozhodnutí Rady, dle nějž byla stěžovatelka postižena za neoddělení obchodního sdělení od ostatního programu, nikoliv za jeho nerozpoznatelnost. Nejvyšší správní soud o svém záměru, majícím povahu změny obvinění, stěžovatelku neinformoval, čímž jí znemožnil se účinně hájit. Jeho postup byl v rozporu i s usnesením jeho vlastního rozšířeného senátu sp. zn. 8 Afs 15/2007 a z něj plynoucím zákazem překvapivých rozhodnutí. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že protiústavní je již samotné ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, které označuje za správní delikt "jakékoli nedodržení povinnosti stanovené pro vysílání, reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů", přičemž umožňuje uložení sankce v rozmezí od 5.000,- Kč do 2.500.000,- Kč. Dle ústavního imperativu nulla poena sine lege, obsaženého v čl. 39 Listiny, musí být skutková podstata správního deliktu vymezena určitě. Tomuto požadavku ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání pro svou obecnost nevyhovuje. S absencí diferencovaných skutkových podstat dle typové škodlivosti jednotlivých jednání pak bezprostředně souvisí i příliš velké rozpětí pro uložení sankce. Smysl zásady nulla poena sine lege spočívá mimo jiné v jednoznačném rozhraničení kompetencí mezi exekutivou a legislativou, resp. justicí. V případě předmětného ustanovení zákonodárce na zásadu zákonnosti v podstatě rezignoval, když přenechal veškerou individualizaci sankce, včetně posouzení typové závažnosti toho kterého porušení zákona, aplikujícímu orgánu. Vzhledem k rozsáhlému prostoru pro správní uvážení je pak narušen i princip plné jurisdikce, pod kterou by měl probíhat soudní přezkum rozhodnutí Rady. Stěžovatelka dále v této souvislosti Nejvyššímu správnímu soudu vytkla, že nepostupoval dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a nepředložil věc k posouzení Ústavnímu soudu. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že se ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání ruší a aby zrušil rovněž napadená rozhodnutí Rady, městského a Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka následně doplnila svou ústavní stížnost podáním ze dne 30. 1. 2012, v němž konstatovala, že její argumentace nemůže být nikterak poznamenána skutečností, že zákon o rozhlasovém a televizním vysílání i ve znění účinném od 1. 6. 2010 nadále pracuje s pojmem neoddělené reklamy. Ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, v němž je zákaz neoddělené reklamy formulován, je dle názoru stěžovatelky neaplikovatelné z důvodu rozporu s unijním právem. Novelizace provedená zákonem č. 132/2010 Sb. byla výsledkem implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. 3. 2010 o audiovizuálních mediálních službách, jejímž smyslem byla mj. částečná liberalizace úpravy v oblasti obchodních sdělení. Již směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES ze dne 11. 12. 2007 vypustila původní požadavek oddělení reklamy a nahradila jej požadavkem rozpoznatelnosti, resp. odlišitelnosti, což se nutně mělo promítnout i ve vnitrostátní právní úpravě. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách v tomto směru státům žádný prostor pro volnou úvahu neponechává. Dle stěžovatelky lze na základě výše uvedených skutečností rovněž demonstrovat protiústavnost ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, které nikterak nerozlišuje, zda došlo k porušení povinnosti zajistit rozpoznatelnost reklamy dle §48 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání či porušení povinnosti zajistit oddělenost reklamy dle §49 odst. 1 písm. a) téhož předpisu. Na ústavně konformní interpretaci ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání přitom nelze spoléhat již s ohledem na postup Rady v projednávané věci, kdy tato stěžovatelce uložila pokutu v řádech milionů korun, ačkoliv zákon umožňoval udělení sankce v řádu jednotek tisíců.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu přezkoumání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis městského soudu sp. zn. 8 Ca 358/2009.
Nejvyšší správní soud a městský soud ve svých vyjádřeních toliko stručně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Rada zdůraznila, že v době jejího rozhodování byla stále účinná úprava před novelizací ke dni 1. 6. 2010. Správním soudům sice byla zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), svěřena tzv. plná jurisdikce, nicméně to neznamená, že by mohly rozhodovat v dané věci zcela "nanovo", jakoby za správní orgán. Správní soudy jsou oprávněny přezkoumat rozhodnutí správního orgánu po stránce skutkové a právní, přičemž mohou mj. hodnotit, zda správní orgán neopomněl vzít v úvahu pozdější příznivější právní úpravu. Došlo-li ke změně právní úpravy až v průběhu řízení před správními soudy, zásada retroaktivity in mitius se neuplatní. Kromě toho zákon o rozhlasovém a televizním vysílání i po novelizaci obsahuje povinnost oddělit reklamu od ostatních částí vysílání [§49 odst. 1 písm. a)]; jedná se o rozvinutí obecné povinnosti zajistit rozpoznatelnost obchodních sdělení. Není tedy pravdou, že by zákon o rozhlasovém a televizním vysílání ve znění účinném od 1. 6. 2010 byl pro stěžovatelku příznivější. Závěr Nejvyššího správního soudu, že i za použití nové právní úpravy by bylo jednání stěžovatelky protiprávní, se tedy jeví jako správný. Co se týče návrhu na zrušení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, z dokumentů, které má Rada k dispozici, není zřejmé, že by stěžovatelka navrhla postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud byl automaticky povinen předložit věc Ústavnímu soudu, pokud sám o ústavní konformitě předmětného ustanovení nepochyboval. Napadené ustanovení přitom jasně vymezuje, porušení kterých povinností je skrze něj sankcionováno. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že předmětné ustanovení připouští libovůli při individualizaci sankce, neboť Rada je povinna se při ukládání sankce řídit kritérii obsaženými v §61 odst. 2 a 3 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku zcela správně uvedl, že "zákonodárce při vytváření ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování vysílání nejen ohledně vymezení skutkové podstaty, ale i rozsahu případné sankce vycházel z toho, že právě v oblasti reklamy, teleshoppingu a sponzoringu může docházet ke značné "rozmanitosti" závadného jednání, proto by mohla být konkrétněji vymezená skutková podstata obcházena." Zákonodárce v souvislosti s vymezením rozsahu sankce nemusel pamatovat na nebezpečí jejího zneužití ze strany Rady, neboť tomu zamezil prostřednictvím jiných ustanovení, týkajících se jejích povinností. Naopak si byl vědom možného obcházení sankcí ze strany provozovatelů vysílání, pro které tak neponechal žádný prostor. S ohledem na výše uvedené Rada uzavřela, že ústavní stížnost stěžovatelky není důvodná.
Stěžovatelka reagovala na tato vyjádření replikou, v níž na námitkách obsažených v ústavní stížnosti, resp. v jejím doplnění, setrvala.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to včetně akcesorického návrhu na zrušení právního předpisu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořily námitky stěžovatelky vůči postupu Nejvyššího správního soudu, který nahradil odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu odůvodněním vlastním, aniž by umožnil stěžovatelce na své závěry, mající povahu změny obvinění, reagovat. Stěžovatelka dále namítala, že sankce za správní delikt jí byla uložena na základě protiústavního ustanovení.
V projednávané věci bylo třeba nejprve, s ohledem na námitky vznesené Radou, zodpovědět otázku, zda se v případě stěžovatelky uplatní zásada retroaktivity in mitius.
Čl. 40 odst. 6 Listiny zní: "Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější."
Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 A 126/2002-27 ze dne 27. 10. 2004 (publikovaný ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 461/2005, dostupný rovněž na http://nssoud.cz) konstatoval, že ústavní záruka, spočívající v přípustnosti trestání podle nového práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější, se vztahuje i na ukládání sankcí za správní delikty. Shodný právní názor vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/05 ze dne 11. 7. 2007 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 110, str. 11 a násl., dostupný též na http://nalus.usoud.cz).
Otázku, jak postupovat v případě, že ke změně právní úpravy došlo až v průběhu soudního přezkumu správního rozhodnutí, řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 7/2008-55 ze dne 4. 12. 2008 (dostupný na http://nssoud.cz) následovně: "je-li řízení o přestupku považováno za řízení, v němž se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění, může soud rozhodující ve správním soudnictví při posuzování výše uloženého trestu využít svého moderačního práva a upustit od uloženého trestu za spáchaný přestupek (§78 odst. 2 soudního řádu správního), s poukazem na použití pozdějšího znění zákona o přestupcích, které je pro žalobkyně příznivější, než znění účinné v době spáchání přestupku (retroaktivita in mitius, čl. 40 odst. 6 Listiny)." Tento právní názor posléze Nejvyšší správní soud vztáhl i na jiné správní delikty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 73/2008-182 ze dne 31. 3. 2009, dostupný na http://nssoud.cz). Těmto závěrům, z nichž Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní projednávané věci, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout; Ústavní soud proto námitkám Rady nepřisvědčil. V podrobnostech pak pro stručnost odkazuje na obsah citovaných rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy korektně zkoumal, zda byla právní úprava účinná od 1. 6. 2010 pro stěžovatelku příznivější. Dospěl přitom k závěru, že ano, nicméně jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, Nejvyšší správní soud zkoumal toliko ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, aniž by přihlédl k ustanovení §49 odst. 1 písm. a) téhož předpisu. Stěžovatelka ve své replice naznačila možnost, že si Nejvyšší správní soud byl vědom rozporu ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném od 1. 6. 2010, s unijním právem, a proto jej záměrně neaplikoval. Nic takového však z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nevyplývá; tak významnou skutečnost by Nejvyšší správní soud bezpochyby neopomněl zmínit. Vše naopak svědčí pro závěr, že Nejvyšší správní soud citované ustanovení přehlédl. To se ostatně přihodilo i stěžovatelce, která jej poprvé zmínila až v doplnění své ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy sám provedl srovnání obou dotčených právních úprav.
Dle §48 odst. 4 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném do 31. 5. 2010, platilo, že "Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.".
Dle §48 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném od 1. 6. 2010, platí, že "Provozovatelé vysílání nesmějí zařazovat do vysílání obchodní sdělení, která nejsou snadno rozpoznatelná". Ustanovení §49 odst. 1 písm. a) téhož předpisu zní: "Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly snadno rozeznatelné; u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově nebo zvukově-obrazově nebo prostorovými prostředky oddělené od ostatních částí vysílání."
Ze srovnání textu relevantních ustanovení je patrno, že povinnosti provozovatele vysílání se nikterak nezměnily, došlo toliko k přesunu povinnosti vymezené dříve v ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání do ustanovení §49 odst. 1 písm. a) téhož předpisu. Za těchto okolností nelze konstatovat, že by právní úprava účinná od 1. 6. 2010 byla pro stěžovatelku příznivější. Pokud stěžovatelka dovozovala, že ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je neaplikovatelné z důvodu rozporu s unijním právem, jedná se o námitku, kterou neuplatnila v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud k ní tedy, s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nemohl přihlédnout. Toliko nad rámec výše uvedeného lze podotknout, že čl. 19 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. 3. 2010 o audiovizuálních mediálních službách stanoví, že: "Televizní reklama a teleshopping musí být snadno rozeznatelné a odlišitelné od redakčního obsahu. Aniž je dotčeno použití nových reklamních technik, musí být televizní reklama a teleshopping zřetelně odlišeny od ostatních částí pořadu obrazovými nebo zvukovými nebo prostorovými prostředky." V odst. 83 preambule směrnice je pak konstatováno že: "K zajištění úplné a odpovídající ochrany zájmů spotřebitelů, jimiž jsou televizní diváci, je podstatné, aby televizní reklama podléhala určitému počtu minimálních pravidel a norem a aby členské státy měly pravomoc stanovit přísnější a podrobnější pravidla a v některých případech rozdílné podmínky pro subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci.". Z výše uvedeného je patrno, že i kdyby bylo ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném od 1. 6. 2010, přísnější než vyžaduje čl. 19 směrnice, jednalo by se o opatření slučitelné s cíly směrnici vyjádřenými v příslušném odstavci preambule.
Lze tedy konstatovat, že veškeré úvahy Nejvyššího správního soudu, kvalifikující jednání stěžovatelky jako porušení povinnosti plynoucí z ustanovení §48 odst. 1 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném od 1. 6. 2010, byly zjevně nadbytečné, neboť tato právní úprava se v případě stěžovatelky nepoužije. Z tohoto důvodu se nemohla ani stěžovatelkou tvrzená pochybení v podobě změny obvinění, resp. překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, negativně promítnout do jejího ústavně zaručeného práva na obhajobu, neboť závěry Nejvyššího správního soudu, k nimž se dle stěžovatelky zmíněné nedostatky upínaly, nebyly v konečném náhledu pro rozhodnutí ve věci podstatné.
Zbývalo tedy posoudit námitku, že ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, dle nějž byla stěžovatelce uložena sankce ve výši 1.500.000 Kč, není ústavně konformní. I v tomto případě došlo s účinností od 1. 6. 2010 ke změně právní úpravy. Ustanovení §60 odst. 1 písm. l), ve znění účinném do 31. 5. 2010, znělo: "Pokutu ve výši od 5 000 Kč do 2 500 000 Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud nedodrží povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů". S účinností od 1. 6. 2010 toto ustanovení zní: "Pokutu ve výši od 5 000 Kč do 2 500 000 Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud nedodrží povinnosti stanovené pro obchodní sdělení a skrytá obchodní sdělení". Podstata napadeného ustanovení se nicméně nijak nezměnila, jde toliko o terminologickou změnu spojenou se zavedením pojmu obchodního sdělení. Dále uvedené tedy lze vztáhnout jak na citované ustanovení v jeho původním znění, tak i ve znění stávajícím.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl: "Zákon o provozování vysílání předmětným ustanovením sankcionuje jakékoli jednání, které je v rozporu s tímto zákonem regulující povinnosti ohledně reklamy, teleshoppingu a sponzoringu. Pokud zákonodárce zvolil obecněji formulovanou dikci ustanovení vymezující jiný správní delikt, ze které však lze bez obtíží seznat, která porušení povinností jsou sankcionována, namísto toho, aby vypsal všechna jednotlivá ustanovení předpisu, nelze z použití takovéto legislativní techniky dovozovat protiústavnost vymezení. Diferenciaci závažnosti předmětného jednání pak posoudí příslušný správní orgán při ukládání sankce v zákonem vymezeném rozsahu. Samotný rozsah možné sankce není podle názoru Nejvyššího správního soudu protiústavní. Zákonodárce při vytváření ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování vysílání nejen ohledně vymezení skutkové podstaty, ale i rozsahu případné sankce vycházel z toho, že právě v oblasti reklamy, teleshoppingu a sponzoringu může docházet ke značné "rozmanitosti" závadného jednání, proto by mohla být konkrétněji vymezená skutková podstata obcházena. Konkrétnější vymezení skutkové podstaty dopadající na případ "sponzorované reklamní znělky" by navíc bylo prakticky nemožné, neboť by zákonodárce při jejím vymezování mohl stěží takovou tvořivou činnost předpokládat. Vždy by proto musel použít neurčitých pojmů, širokých definic či zbytkových klausulí správních deliktů, aby postihl z jeho pohledu materiálně závadná jednání, jež by "tvořivou činností" byla zabalena do dříve neznámého hávu."
S tímto názorem se Ústavní soud v plném rozsahu ztotožňuje. Se základními východisky, o něž stěžovatelka opřela svou argumentaci, lze jistě souhlasit, ovšem jejich aplikace na napadené ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, tak jak ji provedla stěžovatelka, nebyla případná. Napadené ustanovení by bylo neurčité, jestliže by z něj nebylo seznatelné, jaké jednání je považováno za jiný správní delikt, případně jaká sankce má být za takové jednání uložena. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v §48 až 53 (od 1. 6. 2010 §48 až 53a) vymezoval povinnosti vztahující se k reklamě, teleshoppingu a sponzoringu (od 1. 6. 2010 povinnosti vztahující se k obchodním sdělením), přičemž z napadeného ustanovení je zřejmé, že jsou to právě tyto konkrétní povinnosti, jejichž porušení tvoří skutkovou podstatu deliktu dle §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Stejně tak je zřejmé i jaká sankce může být za správní delikt uložena. Co se týče rozpětí této sankce, toto je, jak již Nejvyšší správní soud případně podotkl, odůvodněno vysokou mírou diverzity potenciálních protiprávních jednání, jejichž konkrétní podobu může zákonodárce jen stěží předvídat. Ostatně správní orgán neurčuje výši pokuty libovolně, nýbrž je povinen postupovat dle kritérií uvedených v §61 odst. 2 a 3 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Tento jeho postup je dále přezkoumatelný v režimu správního soudnictví, což dle názoru Ústavního soudu představuje dostatečnou garanci proti případnému excesivnímu vybočení ze strany správního orgánu. Ústavní soud tedy neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že byla sankcionována na základě protiústavního ustanovení.
Konečně Ústavní soud podotýká, že dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky postupuje obecný soud tehdy, jestliže má pochybnost o ústavní konformitě ustanovení, které má ve věci aplikovat. Účastník řízení má možnost předložení věci Ústavnímu soudu navrhnout, nicméně obecný soud není povinen takovému návrhu vyhovět, pokud sám názor účastníka řízení nesdílí (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 ze dne 13. 10. 1999, publikovaný pod č. 243/1999 Sb.). Jinými slovy řečeno, Nejvyšší správní soud nikterak nepochybil, jestliže návrhu stěžovatelky na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu nevyhověl. Nejvyšší správní soud ústavněprávní argumentaci stěžovatelky nepominul, nicméně jak shora uvedeno, vyložil, z jakých důvodů nepovažoval její výtky za přiléhavé.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to včetně akcesorického návrhu na zrušení §60 odst. 1 písm. l) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu