ECLI:CZ:US:2013:4.US.414.13.1
sp. zn. IV. ÚS 414/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Vlastislavy Šenarové, právně zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2011 č. j. 27 C 50/2011-26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2012 č. j. 20 Co 487/2011-51 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 č. j. 28 Cdo 2076/2012-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 6. 8. 2010 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody ve výši 116.109,59 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaná měla způsobit nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2004 sp. zn. 15 C 87/2001 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit protistraně částku 200.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do 10. 6. 2001 a dále s úrokem ve výši 26 % ročně od 11. 6. 2001 do zaplacení. Ve věci podané odvolání ze dne 30. 7. 2004 bylo Městskému soudu v Praze předloženo až na základě předkládací zprávy ze dne 24. 10. 2006. Městský soud v Praze napadený rozsudek potvrdil svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2007. Dne 17. 9. 2007 uhradila stěžovatelka jistinu pohledávky a dne 13. 8. 2009 úroky z prodlení. Podle stěžovatelky vznikly v řízení průtahy, neboť od podání odvolání do předání spisu odvolacímu soudu uplynuly více než dva roky. Tím vznikla stěžovatelce škoda, jejíž výše odpovídá úrokům z prodlení, které za toto období uhradila žalobcům.
Stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody byl zamítnut ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, s tím, že mezi průtahy v řízení a vzniklou škodou v podobě úroků z prodlení není příčinná souvislost, neboť povinnost uhradit úroky z prodlení vzniká již prvním dnem prodlení dlužníka a nikoli deklaratorním rozhodnutím soudu. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že sám soud prvního stupně konstatoval, že k průtahům v řízení došlo v době od 27. 10. 2004 do 3. 2. 2005 a od 28. 2. 2005 do 24. 10. 2006. Průtahy v řízení tak trvaly 702 dní, tedy více než 23 měsíců. Stěžovatelka má za to, že pokud by nebylo nesprávného úředního postupu u Obvodního soudu pro Prahu 1, škoda by nikdy nevznikla. Bylo právem stěžovatelky se odvolat proti nepříznivému rozhodnutí soudu a zcela legitimně očekávala, že soud rozhodne v přiměřené lhůtě. Toto legitimní očekávání stěžovatelky ovšem naplněno nebylo, neboť soud prvního stupně odeslal dotčený spis odvolacímu soudu až za dva roky po podání odvolání. Podle náhledu stěžovatelky se v předmětném případě jednalo o specifickou situaci, kdy soud prvního stupně neodeslal spis odvolacímu soudu, aniž by ve věci cokoliv činil či mu v tom bránily jakékoliv právní překážky. Za této situace pak zcela nepochybně existuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou, která tím vznikla stěžovatelce. Stěžovatelka má za to, že postupem obecných soudů byla dotčena na svých základních právech, jež jsou jí garantována čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze přistoupit na argumentaci stěžovatelky, podle níž je třeba rozlišovat situace, kdy dochází k průtahům "běžného typu" vznikající odročováním jednání, přičemž průtahy pak spočívají v nepřiměřené délce řízení jako celku a předmětného případu, kdy došlo k průtahům tím, že nalézací soud neodeslal dva roky spis odvolacímu soudu, a to aniž by mu v tom bránily jakékoliv objektivní překážky. Průtahy v řízení jako takové jsou způsobeny především nečinností soudu, skutečnost, že dochází k odročování jednání, ještě samo o sobě neznamená, že ve věci musí nutně docházet k průtahům. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl v dané věci k závěru, že ve věci sice došlo k průtahům v řízení, nicméně stěžovatelce náhrada škody nepřísluší, neboť ze strany obecných soudů nebyla dohledána příčinná souvislost mezi průtahy a vzniklou škodou. Je nepochybné, že výše úroků byla ovlivněna délkou soudního řízení, nicméně nelze bez dalšího dávat rovnítko mezi délku řízení a výši úroků z prodlení. Důvodem je především ta skutečnost, že, jak ostatně uvedly již obecné soudy, povinnost uhradit úroky z prodlení vzniká již prvním dnem prodlení dlužníka a nikoliv až deklaratorním rozhodnutím soudu. Dle náhledu Ústavního soudu je v projednávaném případě podstatnou především ta skutečnost, že z dotčené ústavní stížnosti ani souvisejících soudních rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka proti namítaným průtahům jakkoli brojila, tzn., že nevyužila dostupných prostředků k tomu, aby vzniku průtahů zamezila. Na tomto místě je třeba připomenout možnost postupu podle ust. §174a odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů, v platném znění, a podat návrh na určení lhůty k provedení úkonu, příp. mohla též stěžovatelka na tvrzené průtahy v řízení podat stížnost předsedovi příslušného soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu