ECLI:CZ:US:2013:4.US.4211.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4211/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní společnosti Zásobování teplem s.r.o., se sídlem v Blansku, Svitavské ul. 434/10, 678 01, IČO: 60731800, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřské ul. 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 60/2012-25 ze dne 8. srpna 2012, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Energetického regulačního úřadu, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 2. listopadu 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto limitu omezování základních práv, na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v tom, že Městský soud v Praze a vposled Nejvyšší správní soud nesprávně posoudily otázku včasnosti zahájení sankčního řízení resp. uložení pokuty, a nesprávně posoudily náklady, jež si (ne)mohla stěžovatelka zařadit mezi náklady uznatelné.
II.
3. Ústavní soud konstatuje, že se rozhodné skutečnosti, důležité pro rozhodnutí, shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopie rozsudku Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze.
4. Z uvedených pramenů se podává, že stěžovatelka je podnikatelkou v oboru výroby a distribuce tepla konečným spotřebitelům, přičemž licenci k výrobě a rozvodu tepla obdržela v lednu roku 2002. Podmínkou pro tuto činnost byla i účast odpovědného zástupce, který musel prokázat svoji odbornou způsobilost k výkonu uvedené činnosti. V roce 2010 Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihomoravský kraj, uložil stěžovatelce pokutu za to, že jako prodávající v rozporu s podmínkami stanovenými pro věcné usměrňování cen rozhodnutím Energetického regulačního úřadu číslo 9/2004, neoprávněně navýšila v roce 2007 v cenové lokalitě CZT Blansko náklady v položce nájem o 509 580,37 Kč bez DPH a v položce ostatní stálé náklady neoprávněný náklad know-how ve výši 450 000 Kč bez DPH, čímž získala neoprávněný majetkový prospěch ve výši 1 007 727,76 Kč včetně DPH. Rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky Státní energetickou inspekcí, ústředním inspektorátem, potvrzeno a odvolání stěžovatelky zamítnuto. Proti tomu podala stěžovatelka žalobu, v níž zopakovala námitky, které uvedla ve správním řízení. Městský soud v Praze se námitkami zabýval a na straně 8 a 9 rozsudku č. j. 10 A 203/2010-43-48 ze dne 16. května 2012 se s nimi vypořádal.
5. Stran námitky o lhůtě, v níž lze uložit pokutu, zmínil, že námitka stěžovatelky není důvodná, neboť ta argumentovala výkladem ustanovení jiného zákona. Ohledně uznatelnosti nákladů na know-how jako jádro sporu mezi správním orgánem a stěžovatelkou identifikoval rozdílnost názoru stěžovatelky a správního orgánu, jež se domnívala, že správní orgány nejsou povinny zkoumat, zda cena, za níž žalobce (stěžovatelka) plnění pořídila (know-how), je cenou odpovídající hodnotě, kterou toto plnění pro stěžovatelku mělo. Městský soud v Praze uzavřel, že správní orgán byl oprávněn v rámci cenové regulace posuzovat ekonomickou oprávněnost určitých nákladů, přičemž byl povinen při svém rozhodování postupovat na základě přezkoumatelné racionální úvahy. Ohledně zbývajícího žalobního bodu - posuzování účelnosti nákladů za vynaložené nájemné - kdy se podle stěžovatelky mělo jednat o zakázané retroaktivní účinky, soud dovodil, že šlo o retroaktivitu nepravou, jež je v zásadě dovolena. Doplnil, že ekonomicky oprávněnými náklady při výrobě tepelné energie jsou pouze takové náklady, které by vynaložil řádný hospodář; jestliže nájemné tuto hranici překročilo, jednalo se o náklad vynaložení nehospodárně. Protože se jednalo o nehospodárně vynaložené prostředky, nebyl žádný důvod, aby byly zahrnuty do ceny za teplo a tuto cenu by měli nést koneční odběratelé, ať už ve formě nákladů, nebo ve formě přiměřeného zisku. K rozdílnosti výsledků kontrol u jiné společnosti - Teplo T s.r.o. soud uvedl, že se týkala období upraveného jiným zněním cenového rozhodnutí, a spor se týkal zisku tvořeného na investici, zatímco v případě stěžovatelky se jednalo o obcházení cenového rozhodnutí vytvářením zisku na úhradu výdajů, které by řádný hospodář nevynaložil. Proto Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. K podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze není nepřezkoumatelný ani nezákonný pro nesprávné právní posouzení věci, přičemž své závěry podrobně odůvodnil (viz str. 29 až 33 rozsudku); s odůvodněním Městského soudu v Praze se ztotožnil.
III.
7. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není obecným soudům instančně nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních příkazů. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) dostupný in http://nalus.usoud.cz].
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
10. Ústavní soud konstatuje, že je na první pohled zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěrem Nejvyššího správního soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud doplňuje, že námitky stěžovatelky, jež uplatnila v ústavní stížnosti, jsou svojí povahou totožné s těmi, které uplatnila před obecnými soudy, a ty se jimi podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu pak postačí jen odkázat.
11. Ústavní soud nezjistil relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu, jenž může nastat zejména tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva (tzv. kvalifikovaný exces), ani vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah).
12. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka musí vzít na zřetel fakt, že stát v žádném odvětví hospodářské činnosti negarantuje zisk a podnikatelský úspěch (jen ve výjimečných případech specifické výnosy); naopak stěžovatelka musí počítat s tím, že odpovídající regulace bude (a musí) být uplatňována zejména tam, kde jde o veřejný či smíšený statek a kde vzniká přirozený monopol - což platí právě u výroby a dodávky tepla do domácností.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu vzhledem k výše uvedenému, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, tak, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu