ECLI:CZ:US:2013:4.US.4293.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4293/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Karla Klátila, zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Praha 2, Mikovcova 10/476, pracoviště Žatec, Zeyerova 792, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.2012, č. j. 21 Cdo 1853/2011-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 11. 2012 byla soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se s tvrzením porušení zejména jeho základního subjektivního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V textu samotné ústavní stížnosti sice stěžovatel dodává, že ústavní stížností napadá zmiňované usnesení Nejvyššího soudu "a všechna obsahově související rozhodnutí tomuto usnesení předcházející", nicméně závěrečný petit ústavní stížnosti jednoznačně žádá zrušení napadeného usnesení, čemuž ostatně odpovídá i vymezení v rubrice na titulní straně ústavní stížnosti, jakož i v plné moci. Proto Ústavní soud vyšel z toho, že předmětem jeho přezkumu ve smyslu §82 zákona o Ústavním soudu je právě usnesení Nejvyššího soudu z 30. 8. 2012.
K věci samé je pak možno rámcově poznamenat, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je vlastníkem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí specifikovaného automobilu, respektive požadoval zaplatit částku 120.000,- Kč. Jeho žalobní žádání však nalézací soud nevyslyšel a řádné (odvolání) i mimořádné opravné prostředky (žaloba pro zmatečnost), jež stěžovatel ve věci využil, nevedly k jím akcentovanému výsledku. Proto stěžovatel podal následně i dovolání, jež bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu z části odmítnuto pro nepřípustnost (nedostatek zásadního právního významu) a z části bylo zastaveno pro nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadené rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Ke stěžovatelově argumentaci, jakož i s přihlédnutím k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud toliko poznamenává, že všechna východiska uvedená v napadeném usnesení shledává i z ústavněprávního hlediska akceptovatelnými, a to jak stran posouzení náležitostí stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost ohledně její včasnosti (respektive toho, že se musí týkat rozhodnutí "ve věci samé"), tak stran posouzení stěžovatelova dovolání ohledně jeho přípustnosti.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu