ECLI:CZ:US:2013:4.US.4330.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4330/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Valenty, zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Fýdku-Místku, 1. máje 741, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2953/2011-64 ze dne 4. září 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 325/2010-50 ze dne 28. března 2011 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 16 C 247/2009-21 ze dne 10. srpna 2010, spojené s návrhem na zrušení ust. §195 odst. 4 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení zásady rovnosti zakotvené v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ust. §195 odst. 4 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 16 C 247/2009 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 16 C 247/2009 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal proti žalované OKD, a.s. (dále jen "žalovaná") stanovení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 212.949,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 325/2010-50 ze dne 28. března 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 2953/2011-64 ze dne 4. září 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se zamítnutím jeho nároku dle ust. §195 odst. 4 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Vyjadřuje přesvědčení, že toto ustanovení je diskriminační a rozporné s ústavním pořádkem a koncepcí náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, jak je tato náhrada upravena v zákoníku práce. Pro tento svůj postoj předkládá další argumentaci.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, vypořádaly se s relevantními námitkami stěžovatele, které stěžovatel opakuje též v ústavní stížnosti, jejich závěry nelze rozhodně označit za rozporné s principy spravedlnosti a zamítnutí nároku stěžovatele s odkazem na ust. §195 odst. 4 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, resp. §371 odst. 6 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "aplikovaná ustanovení"), nemá Ústavní soud co vytknout. Odvolací soud též logicky, v dostatečném rozsahu a s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, proč nepovažuje aplikovaná ustanovení za rozporná se zásadou rovnosti vyjádřenou v čl. 1 a čl. 3. odst. 1 Listiny, a tedy proč jejich aplikace nevede k nepřípustné diskriminaci. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, tak na napadená rozhodnutí pouze odkazuje s tím, že ústavní stížnost důvod k jeho kasačnímu zásahu založit nemohla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ust. §195 odst. 4 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu