ECLI:CZ:US:2013:4.US.4351.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4351/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoňem, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012, č. j. 8 Tdo 957/2012-50, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2012, č. j. 10 To 13/2012-2131, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2011, č. j. 5 T 8/2011-1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřoval neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaných hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a naříkaných rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") shledán vinným z přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže dle ustanovení §20 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s ustanovením §173 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Této přípravy se měl stěžovatel dopustit, když s dalšími dvěma spoluobžalovanými a několika blíže neurčenými osobami plánoval při objížďce ulicemi města Karlovy Vary dne 28. září 2010 loupežné přepadení některého ze zlatnictví za účelem odcizení nejméně dvou kilogramů zlata. Dne 3. října 2010 byli všichni obžalovaní zadrženi, někteří již s prostředky ke spáchání trestného činu. Krajský soud stěžovatele za výše uvedené odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. O stěžovatelově odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením, v jehož odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu nižšího stupně a odvolání všech obžalovaných z toho důvodu zamítl. Stěžovatelem podané dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť tento neshledal žádné pochybení, kvůli němuž by byl nucen rozhodnutí soudů nižších instancí zrušit.
Stěžovatel všechna výše uvedená rozhodnutí napadl ústavní stížností, v jejímž odůvodnění vytýká obecným soudů zejména porušení procesních práv zaručených hlavou pátou Listiny. Stěžovatel považuje hlavní usvědčující důkaz, a sice nahrávku rozhovoru mezi ním a spoluobžalovanými v jeho automobilu, za nelegálně opatřený, neboť důvody pro sledování a odposlech jeho osoby byly vygenerovány uměle. Hovor na této nahrávce je navíc nesrozumitelný, a proto jsou závěry, které z něj krajský soud vyvodil, pouze jeho domněnkami. Vrchní soud navíc opětovné provedení tohoto důkazu v rámci odvolacího řízení nepřipustil, díky čemuž nemohl vůbec posoudit relevanci mnohých stěžovatelových námitek, od pochybné identifikace na záznamu hovořících osob až po skutečnost, že obžalovaní nehovořili o přípravě trestné činnosti vážně, ale toliko hypoteticky a zčásti žertem. Krajský soud se rovněž nezabýval námitkou geografických nesrovnalostí, z nichž vyplývá, že obžalovaní nemohli být v určeném čase v místech, do nichž je staví napadené rozhodnutí krajského soudu. Dalším nezdůvodněným rozporem je skutečnost, že přepadení měly provést spolu s obžalovanými další osoby, které však nebyly na údajné schůzce údajné skupiny zadrženy, přestože tato schůzka měla přímo předcházet trestnému činu. Soud vůbec nepřipustil celou řadu důkazních návrhů v otázce účelu cesty obžalovaných do Karlových Varů, aniž by se sám tímto účelem nějak zabýval. Krajský soud sám v napadeném rozhodnutí uvádí, že stěžovatel se v době plánovaného loupežného přepadení neměl v Karlových Varech nacházet, ale přesto tento soud nijak nespecifikuje, jak se měl stěžovatel na konkrétním trestném činu podílet. Stejně se obecné soudy nezabývaly ani skutečností, že stěžovatel přijel do Karlových Varů až pozdě večer, ani důkazními návrhy, které měly prokázat stěžovatelovo alibi. Policie ČR rovněž u žádného z obžalovaných nenašla žádné předměty sloužící jednoznačně k trestné činnosti, i když zadržení mělo být provedeno jen několik okamžiků před spácháním údajného trestného činu. Krajský soud se rovněž vůbec nezabýval rozpory ve výpovědích svědků, možných poškozených majitelů zlatnictví, kteří dosvědčili řadu skutečností rozporujících znění obžaloby. Dále se soudy nevypořádaly se svou fabulací o údajném spálení šatů a obuvi po činu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje, že v lázeňské zóně Karlových Varů není žádné vhodné místo pro takový skutek. Krajský soud rovněž provedl několik důkazů, jejichž obsahem a závěry z nich vyvozenými se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval. Z toho je patrno, že soud pojal důkazní řízení velmi povrchně, zcela se odmítl zabývat důkazy ve prospěch obžalovaných a tím porušil zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel dále namítá, že odsouzení za trestný čin ve stádium přípravy je účelové, neboť dává orgánům činných v trestním řízení možnost nevypořádat se se všemi z vyšetřování vzešlými rozpory a nejasnostmi. Vzhledem k tomu, že obžalovaní byli zadrženi těsně před údajným spácháním trestného činu, jedná se již dle stěžovatele jedině o stádium pokusu trestného činu loupeže, z čehož naopak pro orgány činné v trestním řízení vyplývá povinnost důsledného vypořádání se se všemi rozhodnými skutečnostmi, jako např. přesná identifikace předmětu útoku trestného činu.
Vedle výše uvedených pochybení týkajících se výhradně výroku o vině namítal stěžovatel rovněž nepřiměřeně represivní povahu uloženého trestu. Soud měl vzít v potaz stěžovatelovy zdravotní a rodinné poměry, zejména to, že s družkou pečuje o handicapovaného syna. V tomto ohledu se tedy šestiletý nepodmíněný trest odnětí svobody jeví příliš přísný. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, prozkoumal obsah napadených rozhodnutí i spisu krajského soudu, sp. zn. 5 T 8/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry krajského soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stejně tak nelze zjištěný skutkový stav označit s ohledem na kautely spravedlivého procesu za nedostatečný, nedávající soudu možnost spravedlivého rozhodnutí. Za daného stavu věci není proto oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů a tím i do jeho ústavně garantované nezávislosti obecných soudů. Ty postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; nic tedy nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Stěžovatelova ústavní stížnost představuje svým obsahem v podstatě přepis stěžovatelem podaného dovolání a je toliko pokračující polemikou s názory obecných soudů. Zcela totožnými námitkami se tedy již zabýval Nejvyšší soud, který se s nimi v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vypořádal, a to i z hlediska respektování kautel spravedlivého procesu. Jelikož stěžovatel do své ústavní stížnosti v podstatě převzal text dovolání, aniž by na rozsáhlou argumentaci Nejvyššího soudu jakkoliv reagoval, považuje Ústavní soud za nadbytečné znovu opakovat již jednou vyřčené a na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil, pro stručnost odkazuje.
Toliko k námitce nepřiměřeně represivní povahy trestu Ústavní soud konstatuje, že nemůže dát stěžovateli ani v tomto ohledu za pravdu. Trest rozhodně nepůsobí nepřiměřeným způsobem, neboť se pohybuje těsně nad dolní hranicí trestní sazby a stěžovateli navíc přitěžuje předchozí odsouzení za jiný trestný čin. Iracionálním excesem vybočujícím z ústavních mantinelů daných hlavou pátou Listiny tak rozhodně takový trest není.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu